O tom, zda se má přijímat každý den, či nikoliv – překrásné

Řádná glosa k tomuto místu z jedenácté kapitoly Apoštolova prvního listu Korintským: „Kdo totiž jí a pije nehodným způsobem, jí a pije své vlastní odsouzení,“ se ptá takto: „Je otázkou, zda má být eucharistie přijímána každý den, či zda mají být pro přijímání zvoleny dny, ve kterých by člověk vedl čistší a zdrženlivější život, a k této veliké svátosti by tak přistupoval důstojněji. Na tuto otázku správně odpovídá ten, kdo vybízí, aby každý především setrvával v Kristově pokoji a aby konal tak, jak si zbožně a podle víry myslí, že konat má. Vždyť jak Zacheus, tak i setník prokázali Spasiteli úctu, třebaže různým a jaksi opačným způsobem, když jeden přijal Krista s radostí do svého domu, zatímco druhý řekl: ‚Nejsem hoden toho, abys vstoupil pod mou střechu.‘ U tohoto podobenství platí také to, že mezi lidem Staré smlouvy každý zbožný člověk pociťoval v ústech chuť many podle své vůle – tak jako ústa každého křesťana pociťují Kristovo tělo přijímané každý den, či jen v určité dny. Neboť zatímco někdo prokazuje eucharistii úctu tím, že se neodvažuje přijímat každý den, druhý jí prokazuje úctu tak, že se neodvažuje kterýkoli den vynechat. Jediné, co tento pokrm nesnese, tak jako mana nesnese to, aby k ní někdo cítil odpor, je pohrdání.“ Tolik Řádná glosa.

Tomáš ve čtvrté [knize Komentáře k Sentencím], ve dvanácté distinkci: „To, co se odehrává v této svátosti, je podobné tomu, co se děje při výživě těla, jelikož totiž při vykonávání fyzické činnosti dochází jaksi neustále ke ztrátě tělesné tekutiny v důsledku působení přírodního tepla, je zapotřebí častého příjmu potravy za účelem obnovy ztrát, aby tyto nepřetržité ztráty nepřivodily smrt. Podobně však z příčiny vrozené žádostivosti a zaujetí vnějším světem dochází ke ztrátě zbožnosti a horlivosti, kterými je člověk přiváděn k Bohu. Proto je potřeba, aby byly mnohé ztráty obnoveny a člověk nebyl Bohu zcela odcizen;“ nicméně je nezbytné, aby přijímal alespoň jednou za rok. Takto Tomáš.

Zda se má přijímat kterýkoliv den, Tomáš ve čtvrté [knize Komentáře k Sentencím], ve dvanácté distinkci: „Od toho, kdo přijímá svátost, jsou vyžadovány dvě věci, totiž touha po spojení s Kristem, kterou způsobuje láska; a za druhé je zapotřebí úcty ke svátosti, jež náleží daru bázně. První ke každodennímu přijímání této svátosti podněcuje, zatímco druhá od něj odrazuje. Jestliže by tedy někdo ze své zkušenosti seznal, že se žár jeho lásky každodenním přijímáním zvětšuje a jeho úcta se nezmenšuje, potom by měl přijímat každý den. Pokud by však cítil, že jeho úcty ubývá a žáru lásky příliš nepřibývá, měl by se čas od času zdržet, aby poté přistupoval s větší úctou a zbožností. Rozhodnutí má tedy být, pokud jde o tuto otázku, ponecháno na každém z nás.“ Proto Augustin v prvním dopise Januáriovi říká: „Jestliže nejsou hříchy člověka tak velké, že by musel být vyobcován z církve, nemá se odlučovat od každodenního léku těla Páně.“ Týž autor ve výkladu onoho místa ze šesté kapitoly Matoušova evangelia: „Náš každodenní chléb“ praví: „Přijímej každý den to, co ti každý den prospívá. Žij tak, aby sis každý den zasloužil přijímat. Kdo si totiž nezasluhuje přijímat každý den, nezaslouží si přijímat ani po roce.“ Tolik tento. Rozuměj tomu tak, že ten, kdo není navyklý často přijímat, bude méně připraven, neboť se kvůli chybějícímu návyku a své nekázni nezpovídá ani nebdí v pokání a stejně jako vinná réva, jež není okopávaná a jejíž přebytečné výhonky nejsou zastříhávány, pučí špatnostmi a světskými skutky – jestliže by však častěji přijímal, byl by jistě více připravený a [přijímání] hodnější.

Za druhé jsou tedy káráni ti, co přijímají jen zřídka, jak říká Jan Zlatoústý v sedmnácté řeči svého výkladu listu Židům: „Jsou mnozí, kteří z této oběti přijímají jen jednou za celý rok, jiní dvakrát do roka, jiní častěji. K těmto všem je tedy namířeno naše kázání: nejen k těm, kteří jsou mezi námi, ale i k těm, co pobývají na poušti. Ti se totiž svátosti účastní jednou do roka, dokonce snad jednou za dva roky. Jak to tedy je? Čí jednání spíše schvalujeme? Těch, kteří přijímají jednou za rok? Nebo těch, co častěji? Nebo snad těch, co zřídkakdy? Ani těch, kteří jednou, ani těch, kteří častěji, ani těch, kteří zřídka, nýbrž těch[, kteří přijímají] s čistým svědomím, s čistým srdcem, s bezúhonným životem: ti ať přijímají pořád! Ti, kteří takoví nejsou, ať nepřijímají ani jednou [do roka]. Proč? Protože přijímají své odsouzení, trest a zatracení. A nediv se tomu! Pokud totiž jídlo, které je přirozeně výživné, vstoupí do těla, které je poničené špatnou potravou, ztratí [veškerou svou výživnost] a zkazí se a stane se příčinou nemoci. Tak je to i s těmito bázeň vzbuzujícími svátostmi: užíváš si duchovní hostiny, hostiny královské, a hned zas špiníš bahnem svá ústa; potíráš je vzácnou mastí, a hned zas plníš odpornostmi? Pověz mi, prosím, ty, kdo se účastníš svátosti po roční přestávce: myslíš si, že ti stačí očistit se za čtyřicet dní od hříchů celého toho času, a tak, jen co skončí svatý týden, se znovu oddáš předchozím špinavostem? Řekni, když se po čtyřiceti dnech vyléčíš z dlouhé nemoci a znovu se oddáš jídlu, jež tě zabíjí – cožpak tím neztratíš i všechnu předchozí námahu? Jestliže jsou totiž takto proměnlivé přirozené věci, o kolik víc pak věci podléhající vůli! Jako příklad uvedu toto: je pro nás přirozené vidět a mít zdravé oči, někdy je však náš zrak nějakým škodlivým působením poškozen. Jestliže jsou tedy přirozené věci proměnlivé, o kolik víc ty, jež náleží vůli, a ty věnuješ spáse své duše pouhých čtyřicet dní? Domnívám se však, že ani čtyřicet dní [spáse své duše nevěnuješ] a [přitom] doufáš, že si nakloníš Boha. Řekni mi, že spíš žertuješ… Tímto vám nebráním přijímat pouze jednou do roka, ale chci, abyste ke svátosti po náležité přípravě přistupovali často. To je dovoleno lidem svaté pověsti. Proto také jáhen – rozuměj: dle zvyku východní církve – v té chvíli povolává svaté a tím jakoby zkoumá prohřešky [přistupujících ke svátosti]. Jako jsou totiž ve stádu plném zdravého dobytka i kusy napadené svrabem a je nezbytné, aby tyto byly izolovány od zdravých jedinců, tak je tomu i v církvi, jelikož někteří jedinci jsou bez poskvrny, zatímco jiní jsou plní hříchu a je nutné je jáhnovým provoláním izolovat od ostatních.“ Tolik Jan Zlatoústý.

Augustin v knize O církevních dogmatech říká: „Každodenní přijímání eucharistie nechválím, ani nikomu nevyčítám,“ což vykládá Arcijáhen v komentáři ke Gratiánovu Dekretu takto: „‚Nechválím‘, protože ten, kdo přijímá, možná není přijímání hoden; ‚ani nevyčítám‘, jelikož ten, kdo přijímá, možná přijímání hoden je. Stejně tak ‚nechválím‘, protože tak může činit se zlým úmyslem; ‚ani nevyčítám‘, jelikož tak může činit s úmyslem dobrým a čistým.“ Augustin tedy říká toto, jelikož nezná úmysly přijímajících. Proto ti, co jsou hodni přijímání, za to nejsou nikdy káráni, avšak nehodní jsou káráni vždy. Augustin dále jasně říká, že je dobré často přijímat: „Doporučuji přijímání každou neděli a vybízím k němu, ovšem pouze pokud je mysl bez vůle k hříchu, neboť pravím, že ten, kdo ještě stále má vůli hřešit, je přijímáním eucharistie spíše obtížen, než že by jím byl očištěn. A proto každý, i kdyby byl sžírán hříchem, jestliže však chce napříště již nehřešit a před přijímáním podstoupí v slzách a modlitbách pokání a věříli v Boží milosrdenství a je navyklý zbavit se zbožným způsobem svých hříchů během zpovědi, ať k přijímání přistupuje neochvějně a s klidem. To však platí jen pro toho, koho netíží hlavní a smrtelné hříchy. Neboť pokřtěného člověka, jehož tíží smrtelné hříchy či vina za ně, vyzývám, aby se nejprve veřejně kál a teprve potom, co je rozhodnutím svého kněze usmířen s církví, se účastnil přijímání, pokud nechce eucharistii přijímat ke svému vlastnímu odsouzení a zatracení. Zároveň však nepopírám, že je možné odpuštění hříchů soukromým pokáním.“ Tolik Augustin.

Týž Augustin v knize O slovech Páně říká: „Tohle není chléb, který vchází do těla, nýbrž je to chléb věčného života, který posiluje podstatu naší duše. Latinsky byl tento chléb nazván jako ‚každodenní‘, kdežto Řekové mu říkají ‚nadcházející‘. Jestliže je to ‚každodenní‘ chléb, proč jej přijímáš jednou za rok, jako to mají ve zvyku Řekové na východě? Přijímej každodenně to, co ti každodenně prospěje; žij tak, aby sis každý den zasloužil přijímat – je tím zvěstována Pánova smrt a odpuštění hříchů. Ten, kdo je zraněný, hledá lék. Zraněním je to, že žijeme v hříchu. Lékem je tato nebeská a úctu zasluhující svátost. Jestliže přijímáš každodenně, každodenně je pro tebe dnes; Kristus tak pro tebe každodenně vstává z mrtvých a dnešek je tím dnem, kdy je Kristus vzkříšen.“ Tolik Augustin. Pokud je tedy naším každodenním chlebem nedílné Kristovo tělo a krev, tak jej musíme – ať už každý den, či často – přijímat do té doby, než jím budeme navždy nasyceni. Na tomto světě jsme s ním účastí na svátosti spojeni v milosti, na onom světě s ním budeme spojeni ve slávě, kde budeme mít účast a věčný podíl na jeho božství. A děje se tak [dvojím způsobem]: na tomto světě skrze jednotu víry, zde i na onom světě pak skrze niternou lásku. Kdo tedy ztratil víru a lásku k Bohu i bližnímu, ať už působením kouzel a zaklínání, nebo vlivem pomýlených názorů, nezůstává v Bohu ani Bůh v něm, jak je doloženo ve čtvrté [kapitole] prvního Janova [listu]: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“ Jsou však tací, co zřídkakdy zůstávají v Bohu, a to ještě jen načas, kteří přijímají zřídka či jen jednou za rok, což jsou povinni činit na základě nařízení církve, jinak by smrtelně hřešili neuposlechnutím církevního přikázání, pokud by se ovšem přijímání na určitý čas nezdrželi z oprávněného důvodu – toto nařízení bylo totiž ustanoveno kvůli ledabylým a zatvrzelým, aby se neodvážili přijímání opomíjet víc než rok. Tací jsou jako zvířata, nečistá podle zákona, která nekousají a nepřežvykují svou potravu ani ji netrhají či neporcují svými pařáty, a tak polykají vcelku cokoliv, co vezmou do huby, a nevšímají si a necítí nic z lahodné a sladké chuti potravy a nemají z ní žádný požitek, protože ji nerozžvýkanou polykají a tak ji nerozpoznávají. A proto ti, co zřídkakdy přijímají Kristovo tělo a nevybavují si ani ve svém srdci nepřežvykují jeho sladkou a lahodnou chuť, nezůstávají v Kristu ani Kristus v nich, jelikož přijímají do svého srdce jakýkoliv hřích, který přežvykují s velkým požitkem, a proto v nich naopak spíše zůstává hřích, ze kterého mají větší požitek než z Kristova těla. Avšak dobří lidé, kteří s čistým srdcem a bezúhonným životem přijímají často, ať už to jsou laici, nebo kněží – neboť jak jsem uvedl výše, řeč je zde o každém křesťanovi –, pravím, že ti jako čistá zvířata, jako ovce, kousají a přežvykují svou potravu, kterou ze žaludku vrací do svých úst, aby z ní měli větší požitek. Tak i tito vrací pozřené Kristovo tělo do úst svého srdce a přežvykují ho, což činí často, a tak cítí a ochutnávají lahodnost jeho nejsladší chuti – jak je uvedeno ve dvacáté první [kapitole knihy] Přísloví, podle jiného překladu, totiž Augustinova: „Žádoucí poklad spočívá v ústech moudrého, kdežto hlupák jej zhltne.“ A tak ti, co přijímají často, mají po zásluze věčný život. Avšak ti, co přijímají zřídka či jednou za rok a snadno se navrací ke smrtelným hříchům, nemají život, nýbrž smrt.

Kázání o těle Kristově z Posily Gratiae Dei (excerpt)

Obsah