Překrásné kázání o soudném dni

„Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ Musíme se zmínit o tom, co často říkají lidé oddaní světským a pomíjivým věcem: „Ach, dlouhá jelítka, dlouhé klobásky! Nám je po chuti krátké kázání.“1 A když vidí nebo slyší opak, nespokojeně mrmlají či poslouchají jen s nevolí a nezřídka odtud odcházejí: mají totiž obavu, že se dost nenají či že někdo jiný bude mít z hostiny více než oni. Proto je vrchní arcikazatel nechce nudit (jako to někdy činí bratr F.), ale posílá za nimi po svých služebnících zprávu, že jim chce přednést kratinké kázání, které sestává z pouhých šesti položek, zato se však dotýká strašlivých věcí.

První bude oddělení od Boha, poněvadž „Jděte“. Druhou proklínání, poněvadž „prokletí“. Třetí uvěznění v žaláři, poněvadž „do“. Čtvrtou velikost trestu, poněvadž „ohně“. Pátou marná naděje na vysvobození, poněvadž „věčného“. Šestou společnost démonů, poněvadž „připraveného ďáblu a jeho andělům“.

A poté pro ně připraví ve velkém množství vše potřebné a pošle je na nesmírně velikou hostinu, totiž zakusit muka.

Budou tam rozmanité chody.

Prvním bude obrovský hlad. Žalm: „Budou trpět hlady jak psi.“ Jsou totiž tak vyhladovělí, že kdyby se jim naskytla příležitost a měli by po ruce sebeodpornější tělesné bytosti jako ropuchy, žáby atd., s radostí by pozřeli i je. A přestože je pozřít nemohou, přece po tom prahnou. Proto Spasitel praví v Lukášovi 6: „Běda vám, kdo jste nyní nasyceni“ atd. Běda, to nepochopí ti, kdo chtějí mít neustále přehršel vybraných lahůdek nejen proto, aby ukojili [přirozenou] potřebu, ale také svou nebezpečnou náruživost! Proti takovým lidem správně ve svém listu vystupuje Jeroným:

„Je obtížné, ba nemožné, aby se kdo těšil stejně z přítomných jako z budoucích statků, aby si na tomto [světě] sytil břich, na onom mysl a přešel od světských radostí k radostem nebeským.“

Druhým chodem bude věčná smrt, neboť Žalm praví: „Ženou se jak ovce do podsvětí, sama smrt je pase.“ „V ty dny budou,“ jak praví …, „lidé hledat smrt, ale nenajdou ji.“

Třetím hodem bude maso vlastního těla, dle Izajáše 9: „Každý pojí maso vlastní paže.“ Považ jen, člověče, jaký hlad by to musel být, kdyby kvůli jeho velikosti někdo pozřel jeden prst či jiný úd!

Čtvrtým chodem bude vlastní jazyk. Zjevení 16: „Bolestí hryzli vlastní jazyk.“ A kolikrát bude jazyk pozřen, tolikrát se obnoví, aby byl pozřen znovu.

Budou tam také poháry plné hořčin.

Nejprve přijde palčivá žízeň. A bude tak sžíravá, že i kdyby celý oceán proudil do úst jednoho jediného ze zatracených, nebude ji možné uhasit, a přece bude [zatracené] sužovat natolik, že by byli vděčni třeba jen za jedinou kapku, kdyby se jim jí mohlo dostat. Podobenství o nenasytném boháči, který si přál a požadoval, ať za ním pošlou Lazara, aby omočil špičku prstu ve vodě atd. Ale nedosáhl toho, neboť mu bylo řečeno: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo“ atd.6

Krom toho budou mít také další poháry a v nich bude něco ještě silnějšího, jak praví Žalm: „Oheň, síra a žhoucí vichr.“ Izajáš 24: „Trest pijákům zhořkne.“ A jako Kristus řekne na nebesích svým vyvoleným: „Pijte, přátelé, a opájejte se,“ tak bude naproti tomu i ďábel pobízet své slovy: „Pijte, pijte, zavržení, a opájejte se, zlořečení.“

Budou tam také jako při velkých hostinách hudební nástroje, a to zejména tyto tři:

Za prvé loutny čili hudební nástroje, jimiž se rozumí „skřípění zubů“, o kterém se opakovaně píše na různých místech Písma svatého.

Za druhé trubky, tj. strašlivé kvílení démonů, neboť v Izajášovi 16 se praví: „Moáb bude kvílet nad Moábem, všichni budou kvílet.“ „Moáb“, tj. démon, „bude kvílet nad Moábem“, tj. jiným démonem, a „všichni“, totiž zástup zatracených, „budou kvílet“. A pro zatracené je mimořádným trestem slyšet tak strašlivé kvílení. Jak mimořádné je veselí hodovníků, když naslouchají trubkám, a jak nesmírnou radost působí na nebesích světcům, když naslouchají sladkému zpěvu andělů, stejně tak strašlivé bude pro zavržené, když budou muset poslouchat kvílení démonů.

Za třetí tam bude zpěv různých hlasů v různých jazycích. Matouš 24: „Tu budou naříkat všechna pokolení země,“ totiž pekel, tj. každé pokolení zvlášť, každá čeleď smilníků zvlášť. Pak budou muži zlořečit ženám slovy: „Ach, vy zlořečené, vy nejhorší z nevěstek, které jste nás svými lichotkami svedly k smilstvu.“ A ženy zase jim: „Ach, vy zlořečení svůdníci, kteří jste se nám porůznu dvořili a nás v naší křehkosti často svedli k souhlasu i proti naší vůli.“ Podobně budou nad sebou naříkat čeledi lakomců, že často jeden nahromadil bohatství kvůli jinému, zejména otec kvůli dětem, přítel kvůli příteli. Exemplum ze Souhrnu nepravostí. Podobně budou nad sebou naříkat čeledi domýšlivců: pyšní venkované a měšťané či venkovanky budou vyčítat měšťkám a ty šlechticům: „Vy zlořečení šlechtici, kteří jste nás svými zbytečnými cetkami, drahocenným oděním a sváteční nádherou odvedli od naší skromnosti a svedli k tomu, abychom si pořídili podobné věci.“ A oni či ony zase jim: „Zlořečení jste vy, neboť jste se chtěli vyrovnat nám a našemu postavení, ba nás přímo donutili dychtit po větších a vznešenějších věcech, abychom svou urozenost odlišili od vašeho nízkého rodu.“ Podobně [bude hovořit] jeden pyšný muž k druhému, jedna pyšná žena k druhé atd. Podobně budou nad sebou naříkat přátelé a dobří známí: „Zlořečen jsi ty, protože z přátelství vůči tobě jsem často nevynesl spravedlivý rozsudek, často vydal falešné svědectví, často zbil či zabil bližního.“ Ach, jak hořké písně to budou! A ti pak, kteří poznají, že jsou nejvíce vinni oni sami a nebudou vědět, jak omluvit to, z čeho jsou obviněni, zapějí: „Běda, běda, běda nám ubohým, běda, že jsme se narodili, běda, že jsme se dali vést tělesností, běda, že jsme se kdy oddávali nedovoleným radovánkám.“

Avšak co by to bylo za svatební veselí bez tanců? Proto budou k takovému hudebnímu doprovodu tancovat „ze sněhových vod k nesmírnému žáru“. Neboť oni démoni, kteří se nyní zapojili do tance, budou po soudném dni v pekle. Těch démonů je pět, jak je ukázáno v jednom exemplu: když byla jednou jistá dívka posednuta při tanci, kněz, který z ní vyháněl démony, se jich ptal, co jsou zač a jak se jmenují. Odpověděli: „Jsme hlavní tanečníci, kteří tance vedou, a málokdy se nějaký obejde bez nás. Naše jména jsou: Schigkentancz, Vadzyren, Rokgita, Rosenkrancz, Skyrgka.“ První

totiž rozmísťuje tanečníky, druhý tanec vede, třetí k němu ponouká a neodbytně navádí další, čtvrtý svádí k lásce, pátý před nimi nese svíce.

Budou tam také krásná zrcadla, do nichž budou pohlížet tanečníci, až půjdou do kola.

Jedním bude zrůdnost zatracených, neboť jak se praví v Pláči 4, „jejich postava potemněla víc než saze“. A Nahum: „Tváře všech černé jako hrnec.“ Ba jak praví Tomáš v Kompendiu teologické pravdy, „tak ohavné bude hříšníkovo tělo, že až se jím bude duše odívat, ustrne, když je uvidí, a raději si bude přát, aby mohla mít takové, jaké bylo, když bylo napůl sežrané od červů.“ Poznámka o vzkříšeném vojákovi, který si zbudoval celu u řeky atd.

Druhým bude strašlivý pohled na démony. Když totiž jednou svatý Jeroným kohosi vyvolal a ptal se ho, jaký je v pekle největší trest, dotyčný odpověděl: „Přestože je trestů mnoho, přece je jedním z největších strašlivý pohled na démony, neboť je tak nesnesitelný, že by si člověk raději přál snášet veškeré tresty celého světa než na okamžik hledět na nestvůrnost ďáblů.“

Tento tanec však hodovníky unaví. Proto tam budou také místa k odpočinku, kde si budou moci unavení zdřímnout, jako lůžka, ložnice, spánek atd.

Místo nádherných ložnic budou mít temné žaláře, v nichž budou ležet „spoutáni na rukou i nohou“, dokud, tj. navždy, nezaplatí „do posledního haléře“, tj. hřích, rozumí se svými tresty.

Lůžko bude rozestláno tak, jak praví Izajáš ve 14. kapitole: „Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů.“

Spánkem budou husté temnoty. Zde si uvědom, co praví svatý Tomáš v Kompendiu teologické pravdy, když o těchto temnotách hovoří, totiž že v těch místech není tak naprosto neproniknutelná temnota, aby tam nebylo vidět zhola nic, jak se někteří domnívají, avšak že „v pekle bude jakési přítmí, při němž budou moci zavržení vidět proto, aby z toho zakoušeli bolest, nikoli radost.“ Tento spánek lze chápat jako zbavení možnosti patřit na Boha a svaté a nebeskou slávu, protože, jak na tomtéž místě praví Tomáš, „nehodní hledí až do soudného dne na slávu dobrých obecně, ale ne v jednotlivostech, protože je zří ve velké slávě, ale nevidí, jakého charakteru tato sláva je.“ Proto onen nenasytný boháč viděl Lazara v klínu Abrahámově, přestože byl sám uvržen v pekle. A podobně se to má se zavrženými. „Avšak tento pohled jim nepůsobí radost, ale spíše zármutek, a to jak proto, že závidí štěstí jiným, tak proto, že blaženost postrádají oni sami.“ Týž učenec však praví, že „po soudném dni jim bude jakožto trest duchaodepřeno i toto. Tento trest bude spočívat v tom, že uvidí, že jsou považováni za nehodné dokonce i tohoto pohledu.“ A spánek to bude předlouhý, neboť [nepotrvá] sedm hodin ani jeden den ani jeden rok atd., ale navěky.

Ach Bože, na to by měli pamatovat ti, kteří zrána nechtějí vstávat, aby chválili Boha, ale dlouho se na měkkém lůžku převalují z boku na bok atd.

Proto kdyby bylo zavržené duši přislíbeno – kdyby všechno obilí, kolik ho jen bylo a vyrostlo od počátku Božího stvoření, kolik ho jen roste na celém světě a kolik ho ještě poroste až do soudného dne, vytvořilo jednu horu a k té vždy jednou za tisíc let přiletěl jediný pták a bral si z ní vždy [jediné] zrnko, dokud by celou horu neodstranil – kdyby jí tedy bylo po uběhnutí tolika let přislíbeno vysvobození, měla by alespoň nějakou naději na vykoupení a děkovala by Bohu a pravila: „Chvála budiž Hospodinu, že můj trest, byť tak nesmírně dlouhý, má přeci jen konec.“ Avšak, Bože, to se nestane, neboť i po uplynutí tohoto předlouhého času trest začne nanovo, a až čas opět uplyne, začne znovu a tak tomu bude donekonečna až na věky věků. Tolik tedy pravíme o této přežalostné hostině a strašlivých radovánkách, nad nimiž bychom měli naříkat.

Avšak aby těmto žalostným radovánkám zavržených nic nechybělo, budou tam mít po způsobu požitkářů tohoto světa také kromobyčejně nádhernou lázeň, kde se na způsob štýrského lidu budou koupat všichni najednou, muži i ženy atd. Oprav! Lázeň to bude nesmírně horká, neboť bude celá z neuhasitelného ohně. Izajáš v poslední [kapitole]: „Jejich oheň neuhasne.“ Lázeňská místnost bude rozlehlá, aby se v ní příliš netísnili, a vysoká, aby se neuhodili do hlavy, neboť každý zavržený bude mít oheň nad sebou a pod sebou a všude kolem sebe na takovém prostoru, jaký dělí nebesa od země. A rabi Moše praví, že to je taková vzdálenost, jakou lze přejít za sedm tisíc sedmdesát let.

V té místnosti bude ta nejhustší pára, tj. dým, a nejsmrdutější puch, protože po konci světa se obnoví zemské prvky a protože všechny prvky zůstanou ve stavu substance, avšak ne své vlastní, v níž jsou nyní, avšak v krásnější podobě. Neboť všechny husté prvky a všechny tmavé a smrduté zemské prvky klesnou do pekel, aby byla muka zavržených ještě větší. Z onoho tak nesmírného ohně a strašlivých výparů budou mít horečnatý pot, palčivější, než lze vyjádřit, což lze dokázat pomocí exempla o duších z Legendy svatých, které se přihodilo při studiu v Paříži jistému mistrovi. Ten měl jistého žáka, jak vypráví Kantor Pařížský, a když byl tento žák nemocen, mistr jej úpěnlivě žádal, aby se mu po smrti zjevil atd. Povšimni si, jak poté nechal skanout jednu jedinou kapku toho palčivého potu na svou ruku, a ta jí pronikla skrz naskrz rychleji než šíp. Běda, jestliže je tam takový trest již nyní, jaký bude po soudném dni, kdy ještě mnohonásobně vzroste? Budou tam také služebníci, kteří je budou drhnout, tj. démoni, kteří budou hříšníky drásat kovovými drápy, na pohled strašliví, v počínání krutí, v mučení neúnavní.

Věníky budou kladiva bušící na rozžhavené kovadliny.

A poté jim služební démoni dají očistnou lázeň, protože je ze žhnoucí výhně vyhodí do sněhových vod tak prudce, že tou změnou celé tělo zasyčí. Navíc, jak praví Žalm, pro smytí potu „bude dopadat na hříšníky déšť rozžhaveného [ohně]“ atd. A dobře užívá slovo „déšť“, neboť tak jako nikdo nemůže spočíst kapky deště, tak [nemůže spočíst] ani tresty zavržených.

A Bernard praví, že jedna jediná jiskra pekelného ohně způsobí hříšníkovi více bolesti, než kdyby jedna žena trpěla porodními bolestmi tisíc let. Jestliže je tedy jedna jediná jiskra tak trpká, co teprve, když jich bude nespočet?

Svatý Anselm mimo to praví, že kdyby všichni lidé narození od Adama až po dnešní den i ti, kteří ještě budou přicházet na svět až do skonání času, a kdyby všechna stébla trávy, která kdy vyrostla a ještě vyrostou, byla lidmi a kdyby si zvolili jeden jediný trest, který si bude duše v pekle odpykávat za jeden jediný smrtelný hřích, a rozdělili by jej rovným dílem mezi každého člověka, pak by nade vší pochybnost byla jeho část větší, než všechna muka, která kdy na světě vytrpěli všichni svatí mučedníci a všichni zločinci.

Ach Bože, jestliže tomu tak je, jak jen asi bude hříšné duši, která sama bude obtížena tisícem tisíců hříchů? A za každý z nich bude mít zvláštní trest, neboť přestože „pekelný oheň přinese muka všem, přeci jen ne všem stejně, ale [někomu] více, [někomu] méně podle toho, zda zhřešil více či méně.“ Svatý Tomáš totiž praví, jako již výše, že „přestože je onen oheň tělesným a nemůže postihnout ducha tím, že ho zahřeje, přece jej postihne jako nástroj Boží spravedlnosti tím, že ho potrestá, a ona bolest bude nezměrná, jak pro sílu Boží ruky, která jej uvede do pohybu, tak pro citlivost smyslů trpícího, tak pro bezprostřednost spojení.“ Avšak mimo to všechno tam bude bezpočet trestů, a to pro každý úd zvlášť, jak praví …: „Skrze co člověk hřeší, skrze to bude i potrestán.“

K tomu se vztahuje i jedno pozoruhodné exemplum: žili dva bratři, z nichž jeden byl papežský penitenciář, druhý zato nezištný a zbožný člověk. Ti se vydali kázat. Jednou pak byli přijati na hradě jisté vznešené paní, kde sloužili mši. Proto se ta paní zaradovala a pomyslela si: „Nemusíš se jich bát ani mít před nimi ostych, ale můžeš se jim bez obav vyzpovídat, protože to jsou cizí lidé“ atd.

Kázání o soudném dni

Obsah