fol. 1r

Níže vypsané zvyklosti patří kostelu sv. Jiří v Praze a zde začíná traktát Zapomněli na jeho dobrodiní. Když chtěl prorok v knize Žalmů vysvětlit, jaká podivuhodná dobrodiní nejvyšší božská dobrota prokázala lidské přirozenosti, kterou stvořila, vylíčil, co vše bylo člověku dopřáno. Lidskému stvoření vyčítá hrubost a nevděčnost, a proto v téže knize kromě jiného říká: „Zapomněli na jeho dobrodiní“ atd. Hned o prvním člověku, Adamovi, čteme v knize Genesis: „Vytvořil člověka z hlíny země a postavil ho od začátku do ráje rozkoše, aby ho obdělával a střežil.“ A jinde: „Seslal Hospodin na Adama spánek a vzal jedno z jeho žeber a utvořil z žebra ženu a dal mu ji na pomoc.“ A zase: „Učiňme člověka k našemu obrazu a naší podobě.“ Tedy Adam, první člověk, byl stvořen k obrazu Božímu, jak dosvědčuje Lukáš ve svém evangeliu, když postupně vyjmenovává předky v Kristově rodokmenu od jeho domnělého otce Josefa až po Adama: „Ten,“ totiž Adam, „byl,“ doplň syn, „Boží.“ A v knize Genesis: „A Bůh viděl vše, co stvořil, a bylo to velmi dobré.“ A řekl Bůh Adamovi a Evě: „Ploďte se a množte se.“

…a dovolil jim jíst ze všech stromů, které byly v ráji, a vše, co stvořil, jim podřídil. Bránil jim pouze okusit ze stromu poznání dobrého a zlého. Ale oni „zapomněli na jeho dobrodiní“, nedbali na Boží přikázání a vztáhli ruku na to, co bylo zakázané. Když vzali zakázaný pokrm, ztratili možnost svobodně jíst ze stromu života, a tím život. Ten by si bývali zachovali, kdyby dodržovali Boží přikázání a v nevinnosti se dále sytili plody stromu života. Proto jim Bůh předem řekl, aby je ochránil a poučil: „Kteréhokoli dne byste pojedli z toho, co je zakázané, smrtí zemřete.“ Ale oni „zapomněli na jeho dobrodiní“.

Hospodin pak chtěl Adama přimět ke spásnému pokání, jak se píše v Genesi: „Když se Hospodin procházel v ráji za odpoledního vánku, zavolal na něj a řekl: ‚Adame, kde jsi?‘“ A on odvětil: „Pane, uslyšel jsem tvůj hlas, dostal jsem strach a ukryl jsem se, protože jsem nahý.“ A Hospodin na to: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý?“ A pokračoval: „Proč jsi pojedl ze zakázaného stromu?“ A on zase: „Žena, kterou jsi mi dal za společnici, mi z něho dala a já jsem jedl.“ Taková hanba! Vlastní vinu chtěl svalit na Boha, svého stvořitele, jak praví Mojžíš ve své písni: „Opustil jsi Boha, který tě zplodil, a zapomněl jsi na Hospodina, svého stvořitele.“ Tím, že neuposlechl Boha a zapomněl na jeho přikázání, se dopustil hříchu a podle spravedlivého Božího rozsudku byl vyhnán z rajského příbytku a propadl trestu smrti. Tomu se mohl vyhnout, kdyby setrval v nevinnosti. Navíc na sebe a své potomky přivedl útrapy tohoto vyhnanství, a nakonec věčné zatracení podle Hospodinova výroku: „Protože jsi uposlechl hlasu své ženy více než mého, nechť je prokleta země kvůli tvému skutku“ atd. A celý lidský rod kvůli vině prvotního hříchu propadl peklu. Ačkoli je tato vina odstraněna svatou koupelí křtu, sklon k hřešení pro slabost zděděného těla stále zůstává, podle slova moudrosti: „Náchylné jsou smysly člověka ke zlému od jeho mladosti.“

Bylo tomu tak i s potopou, kdy Hospodin řekl Noemu: „Lituji, že jsem učinil člověka, skoncuji se vším tvorstvem. Všechno tvorstvo na zemi totiž pokazilo svou cestu“, protože „nechtěli žít podle Hospodinova zákona a zapomněli na jeho dobrodiní“.

Podobně v Babylonii propadli trestu zmatení jazyků, protože zapomněli na Boží dobrodiní, když hověli svým neřestem a následovali šlépěje svých otců, jak je řečeno: „Uposlechl jsi více hlasu své ženy než mého.“ A dále: „O smilstvu, lakomství, což je modloslužba, ať se mezi vámi ani nemluví.“

Dokonce i Mojžíš, přesvatý muž, který přinesl zákon, propadl trestu, protože zapomněl posvětit Boží jméno u skály, do níž dvakrát udeřil holí, kterou přijal v Hospodinově přítomnosti, jak se čte v knize Numeri: „Poslyšte, odbojní a nevěřící! Zdali vám budeme moci z této skály vyvést vodu?“ „A řekl Hospodin Mojžíšovi a Áronovi: Protože jste mi neuvěřili, abyste dosvědčili mou svatost před syny Izraele, neuvedete tento lid do země, kterou jsem jim dal.“

Podobně Izraelité, které Bůh podle svého slibu vyvedl z faraonova egyptského otroctví, Hospodinu neuvěřili, ani když je osvobodil, ani tehdy, když Rudé moře pohltilo jejich nepřátele před zraky celého lidu. A když do země zaslíbené vyslali napřed dvanáct zvědů po cestě, kterou čtyřicet dní prozkoumávali, rozhodli se jim věřit víc než Božím slovům. Proto bloudili čtyřicet let na scestí a nepokračovali v cestě. Ani na chvíli se nedrželi Hospodinových rad. Vždyť když Mojžíš vystoupil k Bohu na horu pro zákon, vyrobili si kovové tele a říkali: „Toto jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli ze země egyptské.“ A „zaměnili Boží slávu za podobu býčka požírajícího trávu“. A kvůli tomu nikdo z těch, kdo odešli z Egypta, z toho velkého množství kromě dvou – Káleba a Jozua – a těch, kdo se narodili na poušti a nikoli v Egyptě, nevstoupil do země mlékem a medem oplývající. Neokusil ji nejen Chúr či Áron, ale ani svatý Mojžíš. A proč to? Jednali neuváženě, „zapomněli“ atd. Téhož si povšimněme u kněze Élího, který ve své zapomnětlivé nedbalosti neodvracel své syny Chofního a Pinchase od hříchů lakomství a zlodějství, jichž se dopouštěli v Šílu, a tak přišel o Boží schránu, své syny, vlastní život a kněžství pro svůj dům navěky, protože zapomněl na Boha, svého stvořitele, a jeho dobrodiní.

Dále se rozpomeň na skutky králů Saula, Davida a Šalamouna. Saul jako první Hospodinem vyvolený král mocně kraloval a prorokoval, jak je psáno: „Není snad i Saul jedním z proroků?“ Ale když neplnil Boží příkazy, bylo mu království odňato ještě za jeho života a dáno jinému. Byl mu vzat duch proroctví a sužoval ho zlý duch, jak bylo řečeno: „Seslal na něj hněv svého rozhořčení a soužení, zhoubu skrze zlé anděly.“ Také David, který místo aby táhl do počestného boje, trávil čas neřestnou zahálkou, dopustil se cizoložství, vraždy a zrady bližního, za což ho stihl trest pronásledování a vzpoury ze strany jeho syna Abšalóma a jiných. A Bůh mu řekl: „Ty můj dům nepostavíš, protože jsi muž krve.“ A Šalamoun, ačkoli byl od Boha naplněn moudrostí a řekl mnoho dobrého a napsal mnoho poučného a učil lidi moudrosti, byl sveden Etiopankou, a nakonec, jak se říká, odpadl od víry. Způsobil pohoršení a zanechal po sobě špatný příklad, takže se pochybuje, zda bude spasen či nikoli, neboť Pravda o něm říká: „Ani Šalamoun v celé své slávě nebyl oděn.“ Každý z těchto králů špatně skončil nebo vytrpěl zlou smrt kvůli tomu, že zapomněl na Boží dobrodiní.

Dále je psáno: „Ztrestal krále.“ A jinde: „Synové království budou vyhnáni“ z království a to „bude dáno lidu, který ponese ovoce“. A všimni si, co říká Apoštol: „To, co se jim stalo, je nám výstrahou.“ A svatý Řehoř při výkladu Jóbových slov „behemót spolkl řeky a důvěřuje si, i když se mu Jordán do tlamy valí“ říká, že řekou Jordán, v níž se dal pokřtít Kristus, a tak nám posvětil vody svaté koupele a zanechal nám příklad a učení o znovuzrození, rozumíme křesťany. Behemót si tedy věří, že poté, co pohltil všechny řeky, jimiž se rozumějí židé a všichni nevěřící, do jeho chřtánu vteče i řeka Jordán, to jest křesťanský lid. A když ne všichni, pak alespoň nemalá část těch, kteří zapomněli na své nebeské zrození, jak je řečeno: „Mým trůnem jsou nebesa.“ Nebe je možné připodobnit lidskému srdci podle výroku: „Synu, dej mi své srdce.“ Proč? „I budu s ním přebývat.“ A o těch, kdo zapomněli také na znovuzrození z vody a Ducha svatého, říká Pravda Nikodémovi: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Je proto třeba pamatovat a dbát na Boží a Kristova přikázání a nařízení těch, kdo zastupují osoby Boží a osobu Krista, a utíkat před tím, co zakazují, jak říká Pán: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“ A Jan ve své epištole: „Kdo o sobě říká, že miluje Boha, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář.“

Tomáš Akvinský v Kompendiu teologické pravdy říká: „Nejvyšší dobro se projevuje trojím způsobem – skrze stvoření, plození a tvoření.“ Stvořit znamená učinit něco z ničeho, jak je psáno: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Plodit znamená způsobit vznik sobě podobného, jako v božských osobách Otec zplodil Syna se stejnou podstatou a sobě rovného, jak to stojí ve vyznání víry: „Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený.“ Tvořit znamená učinit něco z již existující materie, jak je řečeno: „Vytvořil Bůh člověka z hlíny země ke svému obrazu a ke své podobě.“ K obrazu co do přirozenosti, k podobě co do vděčnosti. „Člověk zajisté pomíjí v obraze“, ne každý člověk však pomíjí v podobě. Pomíjejí v ní ti, kdo zapomínají na Boží dobrodiní skrze nevděčnost, protože milost je odmítána nevděčným podle výroku: „Neházejte své perly prasatům.“

Co do přirozenosti jsou však na tom dobrý i zlý člověk stejně, jak je řečeno: „V obraze pomíjí člověk.“ Člověk může plodit dalšího člověka, podle výroku jednoho filozofa: „Člověka plodí člověk a slunce.“ Tvoří věc z již existující materie a přivádí k bytí podobu, kterou má počatou uvnitř v duši, jako to dělají řemeslníci. Také se říká, že člověk může určitým způsobem něco stvořit, tedy přivést k bytí i to, co dosud nebylo, a to ne plozením ani jiným tvořením. Mám na mysli úřady a různá nadání, jakož i církevní obročí a úřady, které nebyly a vznikají pro zajištění přirozených potřeb toho, kdo se těší z držení takového obročí a pilně pracuje pod jhem svého úřadu, jak bylo řečeno Adamovi v ráji, „že ho má obdělávat a střežit“. Adam zde symbolizuje především církev. Podívej, je tu jak namáhavá služba, tak svoboda jíst z ovoce stromů, které jsou v ráji. Hle, jaké zaopatření života, jak lákavé obročí! Kdyby člověk v této službě a v tomto obročí vytrval, zachoval by si život a se slávou z vítězství nad hadem, nad ženou a nad vlastním pokušením by byl živý přenesen z církve bojující do církve vítězné, kam ať nás přivede Bůh, který žije a kraluje. Amen.

Spisy otců, kteří nás předešli, poučují své potomstvo o tom, že třem dobrodincům se člověk nemůže odvděčit za jejich dobrodiní, ani mu stejnou měrou dostát. Zaprvé Bohu, který tě učinil člověkem, stvořil tě a vykoupil a podle zásluh spasil. Zadruhé rodičům, kteří tě jako člověka zplodili z vlastní krve. Zatřetí učiteli či pánovi, neboť Pravda říká: „Není žák nad svého učitele, ani služebník nad svého pána, postačí žákovi a služebníku, aby byli jako učitel a pán.“ Bůh totiž tvoří vše a bez něj nic nevzniklo. Zvlášť něco však chce tvořit zcela sám, a to lidskou duši. Tu stvoří tím, že ji do člověka vloží, a vloží ji tím, že ji v něm stvoří. Podstatu duše tedy vytváří on sám. Jiné věci ovšem tvoří skrze jiné, například podstatu těla vytváří dětem skrze rodiče, skrze učitele dává žákům základ vědění, kterým mohou poznat svého stvořitele, a skrze světské pány poskytuje svým služebníkům životní zaopatření, aby se mohli věnovat zbožnosti a duchovnímu rozjímání a byli oproštěni od Adamova prokletí práce a jezení chleba v potu tváře.

A tak téma tohoto pojednání dostatečně ukazuje, kolik toho Bůh člověku daroval a také kolik toho od něj dostali lidé, kteří zastupují osobu Boží a Kristovu. Je to zjevně vidět na římských vládcích, neboť pán města Říma totiž v době narození Krista panoval a vládl nad celým světem, jak o tom svědčí Lukáš: „Vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl popsán celý svět.“ Báli se ho tedy ve všech končinách země. Proto, jak dosvědčuje Jan, i Židé řekli: „Aby snad nepřišli Římané a nezabrali naše místo a náš národ.“ Také se to ukázalo za časů císaře Konstantina, který tehdy poprvé římského biskupa, sv. Silvestra, ustanovil za pána ostatních biskupů. Podobně jako byl Konstantin sám římským králem, pánem ostatních králů a králem králů, vladařem celé světské říše, tak se měl také římský biskup stát otcem a pánem i duchovním správcem všech biskupů a celého duchovenstva, správněji řečeno všech lidí. Jeden je nazýván císařem, druhý papežem. Jemu a všem církevním správcům a služebníkům dal Konstantin plnou moc vlastnit majetek, aby měli zajištěné živobytí, a mohli se tak svobodněji věnovat službě Boží. A touto svou štědrostí dal svým nástupcům a všem věřícím lidem příklad i právo, aby podle svého svobodného rozhodnutí, jak koho Bůh podnítí, ze svého majetku zaopatřili církevní osoby a zajistili jim ve vytvořených a nově vytvářených obročích živobytí a uložili jim břemeno služby.

Římané však „zapomněli na jeho dobrodiní“, totiž na dobrodiní Boží, císaře i papeže. Opovrhli těmi, kteří osobně zastupují Krista, a tak pozbyli práva volby obou, jak císaře, tak papeže, a v současnosti jsou ubožejší nad ostatní národy. Nejvyššího velekněze římské a všeobecné svaté církve nyní totiž dosazují národy žijící na západě. Římského císaře, pána celého světa, i krále zase ustanovují na severu král český, vévoda saský, markrabě braniborský a falckrabě rýnský, dále arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský.

To, jaký budou mít konec ti, kteří zapomněli na Boží přikázání a nectili své rodiče, se ukazuje na Chámovi, který se posmíval svému otci, když spatřil jeho nahotu, a proto přivedl na sebe i své potomstvo otcovské prokletí, ujařmil ho věčným otroctvím a připravil o požehnání svých bratrů Šéma a Jefeta. V současné době zase vidíme, jak synové Viléma Zajíce z Valdeka, jednoho z nejmocnějších českých pánů, kteří po jeho smrti nectili svou matku, vyvedli ji z kostela sv. Jiří na Pražském hradě, svázali ji řetězy a na čas ji drželi zavřenou ve svých žalářích, byli vypuzeni ze svých příbytků a majetků, hradů a statků. Někteří z nich zakrátko bídně skončili svůj život jako žebráci. Proč? Protože „zapomněli na přijaté dobrodiní“. Vezměme si příklad z pokání marnotratného syna. Jaký konec mohl potkat jeho, kdyby se neobrátil?

A jak skončili ti, kdo si nevážili rad svých učitelů? Dokládá to Neronova smrt. Říká se, že když vládl Římu, bez příčiny donutil k sebevraždě politika Seneku, svého učitele, který učil dobrým mravům i samotného Nerona. Nero nakonec musel osamocen uprchnout ze své říše a má se za to, že byl sežrán vlky.

Zahálka duchovenstva

A co ti, kdo z nevděčnosti nedbají na plnění povinností svěřeného úřadu? Zpronevěřují se poslední vůli zakladatelů a dobrodinců a místo toho si chtějí užívat svěřená obročí a být titulováni jako preláti nebo kanovníci. Stejně jako farizeové milují, když je usazují na předních místech a když je zdraví na ulicích, těší se z hojnosti věcí, veselí se z velkých porcí a častých darů, ale ostýchají se osobně věnovat službě, nebo dokonce jen být přítomni celé mši nebo se aktivně zúčastnit aspoň části liturgie hodin. Sloužit Bohu jim je zatěžko, touží více dostávat, chlubí se, jak jsou schopní se obohacovat. K vykonávání služby jim někdy brání věk, jindy nedostatečné vzdělání, ostatním vyhrožují, sami však jsou v nebezpečí. Uchvacují to, co jim nepatří, protože tyto věci byly dány „lidu, který nese ovoce“, a nikoli těm, kdo celý den tráví v zahálce a nevyjdou na vinici Páně. A i kdyby byli na vinici přivedeni, ale nepracovali by, nedostanou mzdu. Vždyť hospodář říká: „Zavolejte dělníky!“ A ne lenochy. To dělníkům nechá vyplatit mzdu. Proto je právem psáno, že se takoví trpí, dokud nedojde k nápravě. Nenarážíme snad často na mouchy, pavouky a myši? Ale vyháníme je, protože nepřinášejí užitek. Tak podle nejspravedlivějšího práva bude všem, kteří nenesou ovoce, nejen odňato to, co se snažili uchvátit, ale budou jako neplodný strom vyťati, aby zbytečně nezabírali půdu.

Obročí se dává kvůli službě. Kdokoli proto získá obročí spojené s určitou službou, ale svým věkem, vzděláním či mravy k ní není způsobilý, je po právu zbaven výkonu úřadu i příjmů z obročí do té doby, dokud to jeho věk, vzdělání a stupeň svěcení neumožní (a to i kdyby stupněm svěcení předčil věk). To se zachovává v mnoha kostelích. Navíc Pravda říká: „Amen pravím vám, už mají svou odměnu v tomto světě.“ A bojím se, aby jim Kristus neřekl: „Synu, obdržel jsi mnoho dobrého ve svém životě a nyní budeš trpět, mezi námi je velká propast.“

Kde jsou preláti, kanovníci a jejich místa v Jeruzalémě? Zahynuli kvůli své nepravosti. A ti, kdo navštívili Řím, viděli mnoho zbořených kostelů, které přišly o své duchovní správce, a mnoho jiných, kterým hrozí zřícení a útěk duchovenstva. I na Pražském hradě byla zbořena kaple sv. Petra a jiné kaple. Podobné to je s kostelem sv. Jiří. Jak pověst hlásá a starší oznamovali mladším, „aby o tom vědělo další pokolení, synové, kteří se narodí a kteří to budou vyprávět svým synům, aby složili svou důvěru v Boha a zachovávali jeho přikázání“, a jak se lze dočíst v kronikách a legendách o životech našich předchůdců, má se dnes za to, že tento kostel byl nejprve založen někdejším nejjasnějším českým vévodou Vratislavem, což byl syn Bořivoje a svaté mučednice Ludmily, syn prvních křesťanů v Čechách, kteří byli z Boží prozřetelnosti a vůle označení svatou koupelí křtu, a tak se znovu narodili roku 894. Po smrti svého otce Bořivoje i bezdětného staršího bratra Spytihněva, avšak ještě za života své matky sv. Ludmily, se zmíněný Vratislav právoplatně ujal vlády v Českém vévodství, oženil se a se svou manželkou měl děti svatého Václava, ukrutného Boleslava a Přibyslavu.

Kanonikáty při kostele sv. Jiří

Při tomto kostele Vratislav ustanovil devět kleriků, dva podjáhny, dva jáhny a pět kněží, z nichž jeden byl arcikněz, jak lze usuzovat z legendy o přenesení ostatků sv. Vojtěcha, v níž se praví toto: „Poté se arcikněží těšili z břemena blaženého biskupa Radima.“ V Českém království totiž nebyli žádní arcikněží kromě těch, kteří jsou jmenovitě zmíněni mezi svědky v knize opisů listin jeptišek, tedy arcikněz Ulita, kněz Bělka, kněz Čas, kněz Hmylen, arcikněz Milata. Kostel sv. Jiří tedy sami spravovali a řídili po čtyřicet let, neboť byl v pokojném držení kléru a sboru duchovních tohoto kostela. V dobách, kdy spravovali tento kostel, zemřel výše zmíněný vévoda Vratislav, jejich zakladatel, byli umučeni sv. Ludmila a sv. Václav a slavilo se přenesení jejich ostatků, sv. Ludmily do kostela sv. Jiří a sv. Václava do kaple sv. Jana Evangelisty, kterou, jak se říká, vystavěl. A za časů výše zmíněných kleriků odešel z tohoto světa i onen bratrovrah Boleslav a vlády nad vévodstvím se ujal jeho syn Boleslav, řečený Pobožný. A když „zapomněli na Boží dobrodiní“ a stali se zahálčivými ve službách Božích, stejně jako byl kdysi přemožen Sísera skrze Jáel, Holofernes skrze Júdit, Haman skrze Ester, tak byli klerici zbaveni vlády a panování nad tímto kostelem skrze ženy, jak se lidově říká: „Vystrčily je jako Radocha ze člunu.“ A s podporou světské moci byli proti přirozenému řádu podrobeni autoritě žen a v průběhu času byl jejich prelátský titul vymazán a až dosud se o kanovnících říká, že jsou jakoby bezhlaví, že jim totiž chybí hlava neboli představený. V kostele jim náleží vyčleněné prebendy, místa v procesích a lavice v chóru. Podle zvyku pobírají zvláštní příjmy a vykonávají různé liturgické služby jako jejich předchůdci od dob římských papežů Celestýna V., Bonifáce VIII., Klementa V., Jana XXII., Benedikta XII., Klementa VI. A současného papeže Inocence VI., českých králů Václava II., dalšího Václava, Rudolfa, Jana a Václava neboli Karla, který nyní drží i vládu nad Římskou říší, diecézních, totiž pražských biskupů Tobiáše, Řehoře, Jana a Arnošta, teď již arcibiskupa, abatyší Anny, Žofie, Kunhuty, dcery krále Přemysla, Vracky, Žofie z Pětichvost a Anežky.

Když dosáhli obročí v tomto kostele, vykonávali rozličné služby a předali je svým nástupcům tak, jak se je sami od svých předchůdců naučili vykonávat. Pět kněží plní své kněžské povinnosti během svých týdnů, ve kterých se popořádku střídají, a slaví slavné mešní obřady u oltářů ve větším kostele a během dalších bezprostředně následujících týdnů v kapli Panny Marie o všedních dnech i svátcích v souladu s kanonickými hodinkami, které se modlí. O nedělích žehnají vodu ke kropení, v předvečer svátků Tří králů, Velikonoční neděle a Ducha svatého vodu a křtitelnici, na Hromnice svíčky, na Popeleční středu popel, na Květnou neděli větve a ratolesti, o velikonoční vigilii oheň. Také při prvních nešporách o nedělích a níže jmenovaných svátcích okuřují kadidlem oltáře, klérus a jeptišky. Ve dnech Narození Krista, Zvěstování, na Zelený čtvrtek, Velikonoční neděli, o Letnicích, Nanebevzetí Panny Marie, Všech svatých a Velkém pátku, když jeptišky přijímají svátost oltářní, podávají ji také klášterní čeledi a jiným laikům. Vysluhují i jiné církevní svátosti: pohřby, poslední pomazání a křty. Rovněž v určitých časech, jako v den pohřbu, třetího, sedmého, třicátého a výročního dne úmrtí jistých a poznačených osob, má hebdomadář zajistit druhou mši.

Dva jáhni mají během svých týdnů při větší mši číst evangelium a dále „Jděte ve jménu Páně“, „Dobrořečme Pánu“, „Skloňte se k požehnání“, „Poklekněme“, „Povstaňte” a „Skloňte své hlavy před Bohem“. Při mších za zemřelé mají číst evangelium a říkat „Ať odpočívají v pokoji“. Při pohřbech mají okuřovat a kropit. Mají přisluhovat knězi hebdomadáři u oltáře a v procesích, číst pašije, žehnat velikonoční svíci, při mších, nešporách a matutinech společně zpívat, při matutinech zvláště „Knihu rodu Ježíše Krista“ a při nešporách „Dobrořečme Pánu“. Také v kapli mají knězi hebdomadáři pomáhat zpívat mši, nést před ním svíce, když okuřuje chór a oltáře, a v procesích knihu a podávat nádobku s vodou a kropítkem, jak se vysvětlí níže, v náležitý čas přijmout svaté oleje do umyté nádobky na křižmo a vykonávat jiné jáhenské povinnosti. Dva podjáhni mají číst prorocké knihy a epištoly, přisluhovat knězi u oltáře, jít před ním se svícemi v procesích a při vykuřování, společně zpívat, zvláště o nešporách s jáhnem hebdomadářem „Dobrořečme Pánu“. Také jiné podjáhenské povinnosti mají velmi ochotně plnit.

Kněží a podjáhni mají odlišná místa, protože kněžím náleží u oltáře a v procesích nejpřednější místo, jáhnům a podjáhnům zadnější. Jáhen hebdomadář tedy při mši stojí za knězem a podjáhen za ním a knězem. V procesích jsou oblečeni do liturgických rouch a nosí relikvie svatých a plenář, zatímco podjáhen nebo jáhen, který má daný týden pomáhat při mších v kapli, nese kříž. A ten, kdo nemá týdenní službu, když předá kropítko a nádobu, nese knihu s kolektami, které se mají modlit, a mladší kráčí před ním.

Také v chórových lavicích se kněží oddělují od ostatních kleriků. Pět kněží má totiž pět zvláštních míst na severní straně chóru uspořádaných tak, aby v nich stáli vzestupně podle stáří, kdežto jáhni a podjáhni mají lavice na jižní straně.

Kanovníci s kněžským svěcením se od ostatních liší také výší příjmů. Kněz hebdomadář si totiž z ofěry dané při mších a o nešporách a matutinech bere polovinu, jáhen třetinu a podjáhen pouze šestinu. Na superpelici dostane v den Všech svatých každý kněz 10 grošů a jáhen a podjáhen 5 grošů. Dále kněz hebdomadář přijímá podíl chleba, vína, piva, kuřat, masa, ryb či jiných přídavků, stejný jako v daném týdnu dostává každá jeptiška. V úterý jáhen a ve čtvrtek podjáhen mají od kláštera dostat jednoduchá masa, totiž vepřovou nožičku nebo ovčí pečeni nebo sousto slaniny v hodnotě nejméně šesti parvů. A protože kněz hebdomadář v kapli každou sobotu dostává od abatyše dva groše, dává z nich sedm parvů přisluhujícímu klerikovi a zbytek si ponechá. V adventu a v postní době má denně každý jáhen a podjáhen dostat po jednom slanečku, knězi se mají dávat dva slanečci.

Kněžské prebendy

Podle starého zvyku se kněží od ostatních kleriků odlišují i základy prebend a desátky vybíranými na určitých místech, které drží od výše uvedené doby a v různých úřadech a s rozdělenými prebendami plní již zmíněné povinnosti. Za časů již zmíněné abatyše Anny držel Václav, kterému se přezdívalo Gaudeamus („radujme se“), základ prebendy v Holousích a pobíral desátky z vinice a polovinu popluží ve Větším Ovenci. Své kněžské a kanovnické povinnosti vykonával sám za sebe, pobíral jmenované příjmy a k tomu jako farář spravoval kostel sv. Kříže v Libici. Toho v téže prebendě za časů papeže Klementa V., biskupa Jana, krále Jana a abatyše Kunhuty vystřídal Jan řečený Zlechovec, který podobně plnil kněžské povinnosti a sám byl knězem a farářem ve Svémyslicích.

V době, kdy byl kanovníkem, přikoupil Jan Zlechovec ke své prebendě a ve prospěch svých nástupců důchody ve výši šesti kop v Otvovicích. Jsou ale zatíženy jistým břemenem. Jeho nástupci je smějí pobírat, jen dokud budou naplňovat uvalené břemeno. V případě, že by nedbali na jeho náležité plnění, hrozí jim trest zabavení těchto důchodů. Věnoval je totiž kostelu a připojil je k němu za tím účelem, aby držitel zmíněných statků ve výroční den jeho úmrtí vyplatil jeptiškám a kanovníkům přítomným vigiliím, mši a komendacím po dvou groších a vikářům účastnícím se uvedených obřadů po jednom groši, knězi, který zpívá mši, dva groše, šesti kněžím za čtené mše dohromady tři groše, abatyši čtyři groše, matronám dva groše, zvoníkům jeden groš a jeden groš na chléb pro chudé u dveří kostela. Zemřel 7. listopadu 1339. Z týchž statků se má také v den posvěcení kaple kanovníkům a vikářům, kteří se účastní mše, zaplatit po jednom groši. Také o výročních dnech jeho otce Dobřemila a matky Vavřeny na den sv. Vitala se má na věčné časy vyplácet jeptiškám 30 a 30 grošů, dvakrát po groši tomu, kdo odslouží mši, dvakrát po šesti parvech za dvakrát čtyři čtené mše, matronám dvakrát po jednom groši, zvoníkům dvakrát po jednom groši, chudým dvakrát po jednom groši. Jestliže by na to některý z držitelů prebendy nedbal nebo by zanedbal jen něco z toho, mají mu být tyto statky zabaveny a svěřeny jinému, který by toto břemeno plnil svědomitěji, jak hlásá znění listiny, kterou ohledně toho kdysi vydal a nechal vyhotovit samotný štědrý dobrodinec a nyní ji má u sebe pan Bušek Linhartův.

Po tomto Janovi převzal prebendu kněz Hostislav, doktor dekretů, sadský děkan a oficiál kurie pražského arcibiskupa, který zemřel 14. prosince 1347. Jeho testamentář neboli vykonavatel poslední vůle, pražský děkan Předvoj, z odkázaných statků zakoupil jisté důchody určené především jeptiškám ve výši dvou kop. Jiné důchody rozdělil napůl kostelům sv. Jiří a sv. Havla. Další odkázal jeptiškám a kanovníkům, kteří se ve výroční den jeho úmrtí zúčastní vigilií, mše a komendací u jeho hrobu, aby si je půl na půl rozdělili, a až do současnosti se mezi kanovníky rozděluje pět čtvrtin kopy. Hostislava v prebendě nahradil jistý Jan na základě milosti, kterou si opatřil u papeže Klementa VI., a jako kněz plnil svědomitě povinnosti svého úřadu. Nakonec tuto prebendu směnil se zmíněným Buškem, rovněž knězem, za kostel v Unhošti. Bušek svědomitě plnil své kněžské úkoly a povinnosti, jak bylo ve zvyku za jeho předchůdců, a až dodnes je plní včetně jiných záležitostí, které mu byly svěřeny.

Další prebenda má základ, jak známo, ve vsi Kněževes a patří k ní desátky v Siřejovicích (totiž 10 korců obilí, které již obyčejně dává abatyše ze sýpek). Jejím držitelem byl jistý Ábel, kněz a farář v Hostouni, a to od dob papeže Celestýna a krále Přemysla. Jeho nahradil kněz Václav řečený Křivohlavý, neboť měl opravdu křivou hlavu, jemuž byl kanonikát udělen z milosti papeže Bonifáce a který také jednal kvůli desátkům s měšťany z Litoměřic před biskupem Řehořem a jeho oficiálem Hostislavem, jak dosvědčuje listina s rozhodnutím, které od něj obdržel. Po něm nastoupil Prokop za časů abatyše Žofie, té, která byla před Kunhutou. Po něm nastoupil Tomáš zvaný Sýřec, který je zde dodnes. A ti všichni byli kněží a plnili kněžské povinnosti. Byli kněží a knězem je také ten, který je současným držitelem prebendy, a kněžskou službu plní tak, jak se to naučil a jak si to osvojil od svých předchůdců, o nichž právě byla řeč.

V další kněžské prebendě, která má základ ve vsi Statenice, byl jistý mistr Matěj, kněz, ředitel školy na Pražském hradě, po němž v době prvně jmenované abatyše Žofie nastoupil již zmíněný Václav Křivohlavý skrze opci. A po tomto Václavovi nastoupil Hostislav z Petrovic, strýc prvně zmíněného Hostislava. A po tomto Hostislavovi nastoupil Karel, arcijáhen bechyňský, který tento úřad směnil za své arcijáhenství. Když ale viděl, jaké to je mít kněžskou prebendu, a když sám kvůli tělesné vadě ruky nemohl přistoupit ke kněžskému svěcení, neuplynuly ani tři měsíce a rezignoval na obročí i kanovnický úřad. Po něm nastoupil Hostislav ze Sedlčan a s Vernerem, farářem kostela sv. Havla v Městě pražském, ho směnil za jeho kostel. Tento Verner zemřel 27. května 1352 na Letnice. Tito všichni byli kněží a v této prebendě i v již zmíněných kněžských úřadech vykonávali, co bylo náležité a v souladu se zvyklostmi. Tuto prebendu podle práva získal a skutečně drží Mikuláš řečený Tannus a svůj úřad plnil a plní skrze vhodného kněze.

Další prebenda má základ ve vsi Přílepy. Jejím držitelem byl za papežů Celestýna a Bonifáce a za abatyší Anny a Žofie jistý Jakub, kněz a farář v Chuchli. K této své prebendě připojil poloviční desátky z Chorušic ve formě obilí, peněz, kuřat a vajec a polovinu desátků z vinic a polností ve Větším Ovenci. Jakuba v této prebendě nahradil Beneš. Oba sami osobně vykonávali kněžské povinnosti příslušející k této prebendě a zmíněný Beneš vlastní rukou napsal nové texty, které jsou ve starém graduálu. Po něm prebendu získal Štěpán, kterému se říkalo Magistr. Zajistil mu ji papež Benedikt. Vyměnil ji ale s Václavem, farářem z Miličína, za službu u oltáře sv. Kateřiny v pražské katedrále. A tito dva posledně jmenovaní vykonávali kněžské povinnosti jako jejich předchůdci, ať už sami osobně, či prostřednictvím jiných.

Základ páté kněžské prebendy leží ve vsi Bohnice a patří k ní i desátky ze dvou popluží v Lichocevsi. Od dob pražského biskupa Tobiáše byl jejím držitelem Tomáš zvaný Puten, který sám osobně vykonával kněžské úkoly, jimiž byl povinován sobě a své prebendě. Když se stal mezi kanovníky starším, zpovídal své kolegy kanovníky, jeptišky i laiky, čeleď, služebníky kláštera obojího pohlaví, a uděloval jim rozhřešení. Ujišťoval přitom, že on a každý starší kanovník a hebdomadář ve svém týdnu má podle zvyklostí kostela od jeho založení pravomoc zpovídat a rozhřešovat duchovní i laické osoby příslušející k tomuto kostelu sv. Jiří, stejně jako vysluhovat jiné církevní svátosti. V lidské paměti od jeho času není nic, co by tomu odporovalo. Po něm v prebendě nastoupil Jan řečený Tyrhomka a tento Jan zemřel 10. prosince 1337. Z části jeho peněz, totiž 15 kop, výše zmíněný Tomáš Sýřec zakoupil 89 grošů v důchodech ve vsi Miletice. Z toho se v den přenesení sv. Ludmily dává na pohoštění kanovníků a pomocných kleriků, kteří se zúčastní mše, 27 grošů, které si mezi sebou mají rozdělit, a dále se dává jeden groš matronám, jeden zvoníkům a jeden chudým. Potom se má ve výroční den úmrtí tohoto Jana dát těm kanovníkům a pomocným klerikům, kteří se zúčastní vigilií a mše, 27 grošů, dva groše na ofěru, dva ve svíčkách, jeden matronám a jeden groš na chléb pro chudé. Po Janovi se díky provizi papeže Benedikta stal kanovníkem František Vilandův z Prahy, který přijal kněžské svěcení, aby mohl vykonávat kněžský úřad, jak jeho prebenda vyžadovala. Po něm nastoupil Beneš, farář z Volduch, a po Benešovi směnou Albert.

Jáhenské prebendy

K jáhenským prebendám náleží také různé povinnosti financované jak ze základů prebend, tak z desátků. Abatyše oběma jáhnům jako jejich základní příjem vyplácí tři lehké hřivny ročně. Jeden z jáhnů přijímá v úplnosti desátky v peněžním platu a v obilí ze vsi Postřižín (avšak už ne poté, co tyto desátky v penězích i obilí paní abatyše Bětka směnou statků přenesla ke statkům v Němčicích, jak lze dohledat v zemských deskách, a tyto desátky se vším všudy dosahují dvou kop ročně) a polovinu desátků z polí tří poplužních dvorů v Břežanech. K této prebendě byl papežem Celestýnem dosazen jistý Václav, který se později stal pražským arcijáhnem. Po něm nastoupil Vlk, po něm Michael a po Michaelovi Petr z Talmberka. Ti všichni vykonávali jáhenské povinnosti, ačkoli byli dokonce kněží, a poslední jmenovaný je stále vykonává.

Jiný jáhen přijímá desátky ze dvou popluží na polích v Bořanovicích a má louku v Otvovicích. V dobách abatyše Anny a Žofie, a ještě před nimi, zastával sám v této prebendě jáhenské povinnosti jistý Vítek a po něm za abatyše Kunhuty nastoupil Mráček, po Mráčkovi Jacek, po Jackovi Macek, po Mackovi Felkel, po Felklovi Vaněk, po Vaňkovi Pešek, po Peškovi Ješek, po Ješkovi Fráněk, po Fráňkovi Budek. Tito všichni, třebaže až na prvního tento úřad drželi méně oprávněně, plnili své jáhenské povinnosti a nyní výše jmenovaní Budek a Pešek o tento úřad vedou spor.

Podjáhenské prebendy

Podjáhenské prebendy se od ostatních liší svým umístěním, osobami, desátky i povinnostmi. Základem podjáhenské prebendy jsou statky ve vsi Dublovice a má též desátky z někdejších popluží v Úpohlavech a v Břežanech drží dva dvory s polnostmi a vším, co k nim patří. Tuto prebendu za časů biskupa Tobiáše držel jistý Theodorik, po němž nastoupil Zdislav, po Zdislavovi Oldřich, po Oldřichovi Hostislav, po Hostislavovi Míka, po Míkovi Zdislav a po Zdislavovi Přibík. Ti všichni vykonávali úřad, kterým byli povinováni sobě a své prebendě, a posledně jmenovaný Přibík jej stále vykonává.

Jiná prebenda měla základ v Bořanovicích a patří k ní polovina desátků tří popluží v Břežanech a ve Vrutici v peněžním platu, desátku. Jejím držitelem byl jistý Vavřinec řečený Kočka, který byl starší než všichni dříve jmenovaní kanovníci, napsal epistolář a dokud žil, sám osobně vykonával podjáhenský úřad. Po něm nastoupil Bohunek. V době jeho působení později jmenovaná abatyše Žofie přenesla základ prebendy z Bořanovic do Opatovic s podmínkou, že ona nebo její nástupkyně smí toto rozhodnutí v budoucnu zvrátit a přenesení zrušit. Po Bohunkovi nastoupil Jan řečený Hovorka, po Janovi Příšek, po Příškovi Vít, po Vítovi Pešlin, po Pešlinovi Michael, po Michaelovi František Herbordův z Prahy. Tito všichni byli pouze podjáhni (kromě Michaela, který byl načas kanovníkem ) nebo ve vyšších postaveních vykonávali podjáhenský úřad a plnili podjáhenské povinnosti.

Jiné povinnosti, zvyklosti a příjmy

O rozdělení povinností spojených s úřadem: Co se týče zmíněných kněží a jejich nástupců v kněžských prebendách, tři z nich budou v kostele sloužit po 10 týdnech a dva po 11 týdnech ročně a v kapli podobně tři po 10 týdnech a dva po 11 týdnech ročně. Jelikož je celkem pět kněží, za rok na každého z nich kromě jednoho připadne kněžská služba v rozsahu 21 týdnů a jeden slouží pouze 20 týdnů ročně.

Jáhen a podjáhen slouží v kostele, jelikož jsou dva a dva, po 26 týdnech ročně a v kapli po 13 týdnech, protože v ní pomáhají zpívat mši po jednom. Každému podjáhnovi a jáhnovi tak připadne za rok volno o 13 týdnech.

Tím bylo zvlášť pojednáno o jednotlivých úřadech a příjmech. Aby tyto dávky pobírali spravedlivě, mají plnit i povinnosti svých úřadů. K tomu, co bylo již uvedeno, má osoba spravující statky kláštera a jeptišek za plnění výše zmíněných úřadů podle práva a zvyku každoročně rovným dílem dát každému kanovníkovi 12 korců pšenice kolem svátků sv. Havla a sv. Martina, po jednom selátku před masopustem a desátky z vinice v Týnci. Až dodnes se to tak vždy zachovávalo. Není zvykem, aby se kanovníci scházeli k jiným denním modlitbám (hodinkám) nebo liturgickým povinnostem (oficiím) než k těm, za něž mají podle zvyku dostat zvláštní přídavek. Když se jich někdo nezúčastní, tohoto příspěvku se tím zříká. Jinak ovšem potrestán nebude. Týká se to matutina v den Narození Páně, zpěvu posledního verše s tropy, „Tebe, Bože, chválíme“ a mší tohoto svátku. Při první mši má přítomný podjáhen zpívat „Chválu Bohu“ a abatyše s konventem, kleriky a matronami dají na ofěru denáry a tomu, kdo čte mši, po šesti parvech. Při jitřní a větší mši mají ve zvyku dát na ofěru po groši a vždy to dávají.

Dále o jiných svátcích, při nichž pomocní klerici oblečení v liturgických rouších přisluhují u oltáře, obětovali groš a týž den se obvykle scházeli k procesí. Kdo se však těchto obřadů nezúčastní, nedostane pohoštění nebo peníze místo něho nabízené, protože klášter dává pohoštění nebo peníze kvůli zajištění liturgie toho dne. Podíl nepřítomných se rozdělí mezi přítomné a je zvykem, aby se tak dělo i jindy, kdy se obyčejně dávají přídavky nebo příděly. Nepřítomní ať nic nedostávají a přítomní, kteří plní své povinnosti, ať si mezi sebe rozdělí zaslouženou mzdu, jak je psáno: „Kdo nepracuje, ať nejí.“

Také se účastní matutina na Zelený čtvrtek a o třech následujících nocích, aby zpívali Zachariášův chvalozpěv a sekvenci. Pokud by se tomu někdo vyhnul, nedostane podíl z ofěry, tedy z toho, co bude o Velkém pátku přineseno k oltářům, ani malovaná vajíčka, která se mají dávat o Velikonocích, na sv. Jiří a v den posvěcení kostela. Mají být mezi kanovníky rozdělena stejným dílem po osmi o každém z těchto svátků, takže každý z nich má dostat třikrát osm vajíček, celkem dvacet čtyři. O Velikonocích při prvním zvonění zvonu před matutinem, když se vrací kříž z hrobu na své místo, abatyše se staršími jeptiškami obvykle obětuje přinejmenším čtyři groše. Při navštívení hrobu, jehož se účastní konvent a při němž jáhen ztělesňuje postavu obchodníka (mastičkáře), podjáhen anděla, oba společně pak apoštoly Jana a Petra a kněz Pána, zachovají vše podle zvyku. Hebdomadáři si přitom mezi sebe podle obvyklého způsobu rozdělí ofěru u kříže, hrobu, menzy a oltáře. Společný zpěv zpívají všichni dohromady.

Je zvykem se účastnit procesí a mše a ti, kdo to zanedbávají, nedostanou pohoštění nebo podíl, který se toho dne dává. Je zvykem se dostavit na nešpory Štědrého dne, Narození Krista, Štěpána, Jana Evangelisty, na první nešpory svátku Tří králů, oboje nešpory Hromnic, v předvečer aniversárií Boleslava, Mlady, Vratislava a Kunhuty, svátku Zvěstování, Velikonoční neděle a po tři následující dny, sv. Jiří, posvěcení kostela, v předvečer Nanebevstoupení, Letnic a ve třech dalších dnech, o svátcích Trojice, Božího těla, Víta, Jana Křtitele, Prokopa, Marie Magdaleny, Koruny Páně, Mariina nanebevzetí a narození, Ludmily, Václava, Michaela, Všech svatých a Početí Panny Marie. Za každou návštěvu nešpor dostanou přítomní příděl čtyř a půl pinty vína nebo medoviny a větší množství piva nebo chutného nápoje v čistých nádobách.

Mají se také účastnit mší, při nichž se dává pohoštění nebo místo jídla 36 grošů, tedy jak je zvykem od starodávna na Vánoce, Tří krále, Velikonoce, sv. Jiří, Letnice, Nanebevzetí, výročí knížete Vratislava, v den posvěcení kostela, sv. Václava a ve dnech ustanovených abatyší Kunhutou, totiž 22. července v den Marie Magdaleny, kdy v roce 1302 přijala mnišský hábit, a o výročním dnu jejího úmrtí 27. listopadu. Tehdy se má ze statků Zvánovice, Střimelice a Hačky, které odkázala klášteru, zajistit dvoje pohoštění a sedm přídavků. Kromě toho Hostislav z Petrovic stanovil, aby se za dům v Praze, který daroval klášteru, pohoštěním posloužilo těm, kdo přijdou a zúčastní se svátku umučení sv. Ludmily.

O svátku Tří králů přicházejí kanovníci kvůli koledě za abatyší, která jim dohromady naděluje 36 grošů a dává k pití víno a pivo bez omezení. Na Zelený čtvrtek se scházejí k žehnání chleba, plástve medu, ryb a oplatek kvůli obřadu mytí nohou, při tom dostanou víno a pivo bez omezení, jednu rybu, jeden chléb, dohromady jednu plástev medu a každému přítomnému panu kanovníkovi se dá balíček obsahující 16 oplatek. Dále se zachovává a je zvykem, že kustodka o matutinu svaté vánoční noci dává každému kanovníkovi jednu vázanou a tvarovanou svíci. Na Tři krále pak kanovníkům dohromady dává devět grošů, devět muškátových oříšků, dvě pinty vína a piva za šest parvů, devět housek z čisté mouky v hodnotě devíti grošů, devět kop ořechů, 144 jablek a stejný počet hrušek. Dále v předvečer svátku sv. Jiří čtyři groše a v den sv. Korduly při mších za zemřelé čtyři groše.

Také je zvykem, že každá jeptiška, když je přijímána do kláštera, zajistí pánům kanovníkům pohoštění a hebdomadářům ofěru, anebo to za ni dá abatyše. Také při velaci jeptišek a benedikci abatyše je zvykem dát všem slavnostnější pohoštění a hebdomadářům štědřejší ofěru.

Větší ofěru než obvykle dávají abatyše a jeptišky také na Hromnice s požehnanými svícemi a na Květnou neděli s ratolestmi. Abatyše s konventem dávají ofěru také při nešporách svátků umučení a přenesení sv. Ludmily.

Dále o zádušních mších za Boleslava, Mladu, zakladatele Vratislava, abatyši Kunhutu a Hostislavu Albertovu na sv. Felixe a Adaukta a při pohřbu kterékoli jeptišky má abatyše u oltáře, u něhož se slouží mše, obětovat groš a každá jeptiška, klerik, matrona a zvoník po jednom parvu z peněz kláštera, což činí alespoň 7 grošů. Dále každému knězi sloužícímu zádušní mši dají na ofěru 6 parvů.

Cokoli se obětuje během mše na oltář nebo na hroby zemřelých, ať už to věnoval kdokoli, a na Velký pátek a Nanebevstoupení od rána až do večera a na sv. Václava po mši až do dalšího dne po mši u kříže a relikviářů v celém kostele, pak tato ofěra náleží pánům kanovníkům. Co se obětuje při mši hebdomadářů na hrobech a u relikviářů, to patří společně všem přítomným kanovníkům.

Kněz hebdomadář a pomocní hebdomadáři mají povinnost obstarat výše i níže uvedené mše o všedních a svátečních dnech v souladu s liturgickým rokem a v kapli Panny Marie, jak bylo řečeno, avšak žádné jiné mše zajišťovat nemají, leda ve zvláštních případech, když dobrovolně na požádání odslouží placené neboli votivní mše nebo když se seběhnou dvě mše nebo více nebo když se slaví posvěcení nebo svátek patrona nějakého oltáře nebo si to vyžádají jiné okolnosti. Pokud se však uvolí, ať se z toho na příště nedělá pravidlo.

Také je zvykem, že se kanovníci scházejí, aby vykonali památku na své obzvláštní dobrodince. Nemají na ně totiž vzpomínat jen podle rozpoložení své mysli a jednotlivě ve svých modlitbách, ale tím způsobem, jak to určil jeden každý dobrodinec a zůstavitel. A to jednak proto, aby takové příklady svědomitého plnění posledních vůlí dobrodinců ještě silněji přitahovaly věřící konající zbožné skutky ke zbožnosti kostela a kanovnického sboru, aby se rádi poroučeli jejich společným modlitbám. A jednak proto, aby unikli trestu za nevděčnost pro zapomínání na získaná dobrodiní a aby se stali hodnými přebývání v nebeském království, když jim ze zbožných odkazů plynou takové příjmy.

Z těchto dobrodinců je třeba hned na prvním místě po zakladateli jmenovat již zmíněnou paní Kunhutu, dceru krále Přemysla, která je stále v paměti současníků pro přemnohá dobrodiní. Pro své nástupkyně abatyše i sobě svěřené jeptišky byla příkladem svatého způsobu života a zbožnosti, v čase neplodných a válečných let jim zajistila obživu z královských statků, které jim ze svého darovala, a ve své hojné štědrosti je obdařila knihami, relikviáři, oltářními deskami, klenoty, liturgickými rouchy a jinými věcmi. Také zaopatřila úřady kustodky a té, která se stará o oltářní pokrývky a peřiny pro nemocné, i když se jí říká komornice. Pro kanovníky pak ustanovila dvoje pohoštění a osm večerních nápojů, které mají na věčné budoucí časy zajišťovat její nástupkyně abatyše, správkyně či správci kláštera, jak již bylo uvedeno výše v souvislosti se zmíněnými statky a jak je napsáno v její závětní listině.

Tato Kunhuta dále poprvé kanovníkům povolila mít vikáře, aby mohli kanovnické úkoly vykonávat buď sami, nebo prostřednictvím někoho jiného, aniž by však jejich úřad docházel újmy. Každý kanovník totiž musí mít vždy odpovídající stupeň svěcení nebo k němu musí být v řádně určeném čase povýšen, aby mohl svůj konkrétní úřad plnit sám či skrze jiného klerika a aby byl mocen dostát svěřenému beneficiu. Kunhuta to odůvodňovala především tím, že se díky většímu počtu kleriků rozmnoží i služby Boží. Tímto povolením však neomezila působení kanovníků, ani nemohla, vždyť každý kanovník může plnit povinnosti svého úřadu a své prebendy sám bez vikáře. Vikářům ani nebyly přiděleny žádné zvláštní příděly, ale pobírají pouze tolik, kolik jim ten který kanovník chce ze svého příjmu dát a o kolik se s nimi chce dobrovolně rozdělit.

Další dobrodinec, pan Albert, rytíř, někdejší představený, daroval kostelu sv. Jiří své dědictví neboli důchod ve výši jedné a půl hřivny zakoupený v Dřínově a mlýn v Újezdě u sv. Anny, aby se z Dřínova financovala památka jeho již zmíněné manželky Hostislavy ve výroční den jejího úmrtí na svátek sv. Felixe a Adaukta, a to tak, že se má mezi kanovníky přítomné na mešních vigiliích a komendacích rozdělit 18 grošů, jeden groš se má dát knězi sloužícímu mši, na ofěru sedm grošů, abatyši sedm grošů, každé jeptišce po groši, kustodce čtyři groše, matronám dva groše, zvoníkům jeden groš a chudým groš. Příjemce tohoto svého nadání, totiž kostel a správce kostela, zavázal, aby rovněž při jeho aniversáriu vypláceli týmž osobám téže částky, jako se vyplácejí z Dřínova na památku jeho manželky Hostislavy. Avšak za tohoto dobrodince Alberta se žádná památka nekoná. Není ani znám den jeho úmrtí. Až dosud má však klášter a osoby, které v něm zastávají nějaký vyšší či nižší úřad, ve zvyku tyto vypsané platby plnit.

O darování, nadání a památce Jana zvaného Tyrhomka již bylo pojednáno. Stejně tak bylo napsáno i o darování a nadání na památku Jana řečeného Zlechovec a jeho rodičů i o tom, kdo má držet jím darované majetky a jaké dávky se z nich mají platit. Plnění jejich odkazů a ustanovení dodnes zajišťují za Tyrhomku Sýřec a za Zlechovce Hostislav a Bušek.

Také dříve zmíněný Hostislav z Petrovic určil, aby ze statků, které osobně získal, a z peněz, které odkázal a zanechal Hostislavovi ze Sedlčan, svému synovci, a Sýřcovi, po poradě s tehdejší abatyší Žofií koupili plat a z něj jemu a jeho drahým rodičům obstarali věčnou památku mezi zbožnými a věrnými v církvi Boží. Oni to svědomitě vyplnili a za jím zanechané peníze zakoupili v Brandýsku a Čeradicích 14 kop ročního platu, který prohlásili za společný kanovnický majetek a obedienci. Má jej držet vždy ten, komu ho společenství kanovníků nebo jeho větší část svěří po předchozím držiteli. Podle zvyku mateřského kostela si tento kanovník ponechá jednu sedminu výnosů z těchto majetků a ze zbylých šesti svěřených částí platu má v obvyklý čas vyplácet to, co mu tito kanovníci uložili, jak je to jasněji napsáno v listině, kterou má nyní u sebe Bušek. Z těchto šesti částí má tedy na výroční den úmrtí tohoto Hostislava dát jednu kopu děkanovi kostela sv. Václava, aby tam z ní podle svých možností zajistil vykonání Hostislavovy památky. Druhá kopa se má denně po dvou parvech vynakládat na chléb pro chudé ve dveřích kostela. Dále má dát abatyši pět grošů a jeptiškám jednu kopu grošů jako mimořádný příděl nad to, co jim obvykle dává klášter, pánům kanovníkům ke 13 grošům, které jim obvykle dává klášter, pohoštění nebo 36 grošů, na ofěru dva groše (kustodka má dát svíčky), na deset čtených mší pět grošů, matronám dva groše, zvoníkům jeden groš, chudým groš. Také ve výročních dnech úmrtí jeho otce Řína, který zemřel v předvečer svátku sv. Ondřeje, jeho matky Přibyslavy v den Jedenácti tisíc panen a bratra jeho otce Křištaty 18. března mají kanovníci dostat pět grošů a jednu kopu o svátcích sv. Jiří, Prokopa, Kateřiny a Mikuláše. Tři kopy se mají dát na stavební úpravy a opravy kostela, zbytek se vynaloží na chléb, který se rozdělí mezi čtyřicet účastníků bohoslužeb a dělníků na vinici Boží, stejně jako se řečené peníze vydávají o vigiliích, mši a komendacích.

Potom abatyše Žofie, která byla příkladná ve zbožnosti, opravila klášter stářím zchátralý a stravujícím ohněm poničený, rozšířila jeho svobody a rozmnožila jeho pozemské statky. Za její správy klášter i duchovní osoby kláštera prospívaly v božských ustanoveních i v časných příjmech, které vzrostly na dvě stě hřiven ročně. Ze svého věna zakoupila dvacet hřiven zejména v Mileticích a Dončicích, aby zajistila památku na sebe a své rodiče. Z nich obstarala jeptiškám zvláštní přídavky a kanovníkům odkázala jednu kopu v Mileticích, kterou drží Tomáš Sýřec a z ní má podle nařízení této Žofie i její nástupkyně odměňovat po 18 groších kanovníky přítomné vigiliím, mši a komendacím na výročí jejího úmrtí 9. dubna a na výročí úmrtí jejího otce Bohuslava v den sv. Timotea a její matky Zdeslavy. O památce doktora Hostislava již bylo pojednáno.

Dále ve výroční den úmrtí Kateřiny Mělnické se má z jedné hřivny v Mileticích vyplatit jeptiškám 50 grošů, dva abatyši a dvanáct kanovníkům, kteří budou přítomni zádušním bohoslužbám.

Dále na den sv. Alexia má Sýřec z Miletic vyplatit 36 grošů kanovníkům přítomným při zádušních bohoslužbách za kanovníka Zdislava, z nichž se dva groše dají na svíčky, jeden zvoníkům a jeden matronám.

Dále z Radouni v den výročí úmrtí Heřmana z Nymburka, otce jeptišky Markéty, na sv. Štěpána se má rozdělit 18 grošů mezi kanovníky přítomné vigiliím a mši, dva groše se mají dát na ofěru, dva na svíčky, dva groše matronám a jeden groš zvoníkům. Totéž se má dát i den před svátkem sv. Jiří za Jindřicha a Geru, Markétiny prarodiče, a totéž na den sv. Sergia a Bakcha ve výroční den úmrtí její matky Alžběty. Stejně tomu má být i při výročí Markétina úmrtí. Zbylých 20 grošů si nechá obedienciář za svou práci.

Dále Theodorik, farář kostela sv. Mikuláše na Kurném trhu, Sýřcem obstarané příjmy ze vsi Krpy dal Kunešovi, aby v kostele četl každou středu mši u oltáře, který si vybere, a den po svátku Narození Panny Marie dal polovinu kopy jeptiškám a polovinu kopy kanovníkům, kteří se zúčastní zádušních obřadů. Kanovníkům a abatyši též přenechal patronátní právo. A jeho nástupce má kromě plnění úkolů svého úřadu a těchto plateb také poskytnout jednu kopu na chleby. To mají jeho nástupci v kostele sv. Jiří opatřovat kanovníkům nebo pomocným klerikům.

Dále má zmíněný Sýřec dát v adventu jednu kopu z Radouně na chleby. Rovněž z Radouně má dát v den výročí úmrtí pana Mladoty, zvoníka od sv. Jiljí, až k tomu dojde, 36 grošů pánům kanovníkům, kteří se zúčastní zádušních obřadů, a tři groše si nechá pro sebe za svou práci.

Podle starobylého zvyku slaví diecézní biskup v kostele sv. Jiří mši buď sám osobně, nebo prostřednictvím jiného biskupa na sv. Štěpána, na velikonoční pondělí, v den posvěcení kostela, na svatodušní pondělí a na sv. Michaela. Pražská kapitula má ve zvyku navštěvovat kostel se svými procesími každou neděli od Velikonoc až do svátku Nejsvětější Trojice a o svátcích sv. Jiří, Nanebevstoupení, sv. Víta a Nanebevzetí, a pokud připadne svátek na neděli, pak i na svátky sv. Václava, Michaela, Ludmily, Všech svatých, Narození Krista, Štěpána, Jana Evangelisty, Neviňátek, Tří králů, na Hromnice a Popeleční středu a o nešporách na den sv. Lucie, také v den, kdy se zpívá antifona „Ó moudrosti, tys vyšla z úst Nejvyššího“, a na výročí úmrtí knížete Vratislava, když se zpívají zádušní nešpory u jeho hrobu.

Listina abatyše Alžběty z 25. dubna 1368

Ve jménu Páně amen. Vážnost důstojného stáří radí a moudrost ducha učí, že je prospěšné, aby bylo to, co se v průběhu času učinilo, na pevnější paměť stvrzeno věrohodnými písemnostmi, aby skrze zapomnění, jež je matkou bludu, nebylo nic, co se událo, překrouceno, a především, aby se navždy neporušeně plnila zbožná vůle zůstavitelů. Nechť tedy vědí všichni přítomní, kteří budou číst tuto listinu, že:

Já Alžběta, abatyše kláštera jeptišek sv. Jiří na Pražském hradě řádu sv. Benedikta, vyznávám a doznávám, že kdysi blahé paměti pan Hostislav, děkan sadský, oficiál pražské arcibiskupské kurie, můj vlastní bratr, mi za svého života odkázal, když jsem ještě zastávala nižší úkoly, 40 kop grošů pražských, abych je vynaložila podle svého uvážení na zbožné účely. Za tyto peníze jsem pak s vědomím, podporou a výslovným souhlasem tehdejší abatyše a konventu jeptišek řečeného kláštera zakoupila plat čtyř kop grošů, který jsem držela a vlastnila po mnoho let a přijímala jsem z něj plynoucí výnosy, důchody a příjmy. Tyto pobírané důchody a příjmy se za tu dobu nastřádaly tak, že dosáhly částky 50 kop pražských grošů. Potom jsem tento plat čtyř kop prodala za 40 kop grošů a takto jsem nashromáždila peníze. Dále jsem především kvůli užitku a prospěchu řečeného kláštera směnila se svolením konventu některé statky, které patřily klášteru, totiž Kněžnice, Kněžničky a Javornice u hradu Brada a jiné vesničky kolem města Ústí nad Labem, které nebyly příliš užitečné, za jiné majetky, konkrétně za ves Nepolisy, která je pro klášter velmi užitečná a vhodná. K tomu, co takto klášter získal z vlastních prostředků, jsem navíc klášteru přidala oněch 90 kop pocházejících jak z prodeje zmíněného platu, tak z peněz, které se z něj časem nastřádaly. Nařizuji však a se souhlasem nejdůstojnějšího otce v Kristu a pána, pana Jana, arcibiskupa svaté pražské církve, legáta apoštolského stolce, a konventu řečeného kláštera stanovuji, že za těchto 90 kop má kterákoli budoucí abatyše tohoto kláštera ze zmíněné vsi Nepolisy každý rok a navždy v den výročí mého úmrtí dát a rozdělovat devět kop grošů tímto způsobem:

Zaprvé jeptiškám na přilepšenou a na jejich společný oběd 202 grošů. Dále čtyři groše kustodce na obstarání svící. Potom pánům kanovníkům, kteří se zúčastní bohoslužeb, a propiciálovi 20 grošů, zvoníkům jeden a půl groše, stejný počet chudým před branou kláštera a dva groše matronám. Kromě toho za jiné čtyři kopy ať se každou sobotu zpívá mariánská mše jak za živé, tak za zemřelé a za ty, kdo na ni svým majetkem přispěli nebo později přispějí. Z deváté a poslední kopy se k dřívější penzi, která se dává v obvyklé výši dvou grošů, každou sobotu přidá jeden groš. Dále z platu dvou kop ve vsi Neratovice, který mi také zanechal můj bratr, dá budoucí paní abatyše každý týden v pondělí pomocným duchovním zpívajícím zádušní mši dva groše. Vše ostatní, co zbude, ať dá na svíčky a něco ať si nechá za svou práci.

A to vše a každé zvlášť má budoucí abatyše splnit pod trestem zákazu vstupu do kostela a tento trest na ni padne již tím samotným skutkem, kdykoli zanedbá vyplácení všech nebo jen některých z těchto dávek nebo v tom bude zahálčivá. My, převorka Bohunka, kustodka Anežka, podpřevorka Ludmila, infirmářka Anka, vrátná Jutka, Markéta Pušvicerová, komornice Sudka, Kateřina Štuková a celý konvent jeptišek řečeného kláštera sv. Jiří, považujeme všechna ustanovení a každé zvlášť nařízená a určená řečenou paní abatyší Alžbětou za platná a stvrzená a zároveň k nim dáváme náš souhlas a naše svolení. Na svědectví toho atd.

A my Jan, z milosti Boží a apoštolského stolce arcibiskup svaté pražské církve, též apoštolského stolce legát, vše a každé zvlášť, co ustanovila a určila výše uvedená paní abatyše Alžběta se souhlasem svého konventu, jak se píše výše, považujeme za platné a stvrzené a zároveň k tomu dáváme náš souhlas a naše svolení a autoritou ordináře to schvalujeme a potvrzujeme. Avšak kdykoli by paní abatyše, současná nebo budoucí, v nějakém z těchto termínů zanedbávala vyplácení předepsaných peněz nebo s ním otálela, pak jí s okamžitou platností zakazujeme vstupovat do kostela. Na svědectví toho, co zde bylo napsáno, je k této listině přivěšena naše větší pečeť společně s pečetí abatyše a konventu výše jmenovaných jeptišek.

Další zbožné odkazy dobrodinců

Dále Budek, farář kostela sv. Máří Magdaleny a služebný klerik kostela sv. Jiří na Pražském hradě, ze statků jemu Bohem svěřených a osobně získaných dal a daroval ve zdraví mysli i těla řečenému kostelu a pánům kanovníků, kteří v něm neustále Bohu slouží, 20 kop grošů pražských v hotových penězích, za něž řečení kanovníci koupili roční a věčný plat dvou kop grošů z domu soudního notáře Mikuláše, jenž se nachází před branou kláštera Panny Marie u paty mostu v Menším Městě pražském a nařídili a určili, aby se z těchto peněz platilo aniversárium v den úmrtí uvedeného Budka následujícím způsobem. Každý rok navěky páni kanovníci ve výroční den úmrtí tohoto Budka dají a zaplatí plné pohoštění z poloviny pro sebe a z poloviny pro vikáře, kteří budou přítomni vigiliím, mši a komendacím. Dále dva groše na ofěru, dva groše za svíčky, pět grošů za deset čtených mší, jeden groš zvoníkům, dva groše matronám, jeden groš na chléb pro chudé před kostelními dveřmi. Další peníze z těchto dvou kop, které po tomto rozdělení zbudou, se mají nechat na chléb. Zemřel 26. srpna léta Páně 1381.

Dále pan Vlček, farář kostela sv. Štěpána ve zdi Města pražského, ze statků jemu Bohem svěřených koupil sedm těžkých hřiven věčného platu ve vsi Doubravice a přenechal jej kostelu sv. Jiří a kanovníkům, kteří v něm nepřetržitě Bohu slouží. Proto páni kanovníci mají každoročně navždy ve výroční den úmrtí tohoto Vlčka vydávat 34 grošů a nakládat s nimi tímto způsobem. Pánům kanovníkům se dá 18 grošů, vikářům devět grošů, za zpívanou mši dva groše, matronám jeden groš, zvoníkům jeden groš, na malé svíčky dva groše, chudým před kostelem jeden groš na chléb. Zbytek tohoto platu je určen na chléb a denní příděly, aby se rozmnožila bohoslužba a mohla se konat památka na něj a jeho předky. Zemřel 13. prosince léta Páně 1352.

Dále pan Petr řečený Mudrák, pražský měšťan, a pan Tomáš zvaný Sýřec, kanovník sv. Jiří, zakoupili ze statků Bohem jim svěřených deset kop grošů věčného platu se 46 groši a 12 kuřaty ve vsi Radouň poblíž Řepína s celým panstvím a užitky, výnosy a příslušenstvím, jak je podrobněji obsaženo v listinách a zemských deskách, a odkázali je pánům kanovníkům a kostelu sv. Jiří, aby je navždy spravovali, drželi a plnoprávně vlastnili jako kdysi oni sami. S jejich aniversárii se to má takto:

Ve výroční den úmrtí uvedeného Petra mají páni kanovníci rozdělovat 34 grošů tak, že pánům kanovníkům dají 18 grošů, vikářům devět grošů, za zpívanou mši a na ofěru dva groše, na malé svíčky dva groše, matronám jeden groš, zvoníkovi jeden groš, chudým před kostelem jeden groš na chléb. Zbytek tohoto platu je určen na chléb a denní příděly pro rozmnožení bohoslužby a zajištění památky obou jeho rodičů. Zemřel 14. června léta Páně 1363.

Dále ve výroční den úmrtí pana Tomáše zvaného Sýřec mají páni kanovníci obstarat z Radouně 34 grošů, z nichž se pánům kanovníkům dá 18 grošů, vikářům devět grošů, za zpívanou mši a na ofěru dva groše, na malé svíčky dva groše, matronám jeden groš, zvoníkovi jeden, chudým před kostelem jeden groš. Zbytek je určen na každodenní chleby. Zemřel 4. září léta Páně 1357.

Dále pan Mořic, vikář kostela sv. Jiří na Pražském hradě, ze statků jemu Bohem svěřených daroval a odkázal pánům kanovníkům v tomto kostele trvale sloužícím 60 kop pražských grošů bez dvou v hotových penězích. Za tyto peníze páni kanovníci koupili pěknou vinici na vrchu Zunper k na věčné časy ke cti řečeného kostela a pro trvalou úlevu duše tohoto Mořice a jeho rodičů. Podle jeho pořízení mají páni, kteří budou mít tuto vinici zrovna ve správě, rozdělit 44 grošů z ní plynoucích tak, že dají pánům kanovníkům 18 grošů, vikářům 18 grošů, za zpívanou mši a na ofěru dva groše, za malé svíčky dva groše, matronám dva groše, zvoníkovi jeden groš a chudým před kostelem jeden groš na chléb. Zbytek ať se dá na chléb a denní příděly. Zemřel 15. července na svátek Rozeslání apoštolů léta Páně 1380.

V den sv. Timotea, následujícího dne po sv. Vincencovi, zemřel pan Konrád zvaný Kunratík, kanovník kostela sv. Jiří na Pražském hradě, který daroval pánům kanovníkům a pomocným duchovním téhož kostela jednu kopu grošů ročního platu, kterou má vyplácet oltářník Božího těla v pražské katedrále ze vsi Slivno. Když za něj páni kanovníci v uvedený den slouží aniversárium, má správce společných statků pánů kanovníků zmíněného kostela sv. Víta dát pánům kanovníkům u sv. Jiří 18 grošů, jejich vikářům devět grošů, a zvoníkům jeden groš. A to mají tito páni kanovníci a vikáři zachovávat na věčné časy pod trestem odebrání tohoto platu.

V den sv. Gotharda zemřel pan Kuneš, kanovník kostela sv. Jiří na Pražském hradě, který daroval pět kop grošů pražských na nákup půl kopy grošů ročního a věčného platu, která se má vyplácet pánům kanovníkům a vikářům téhož kostela sv. Jiří ve výročním dnu jeho úmrtí správcem společného majetku řečených pánů takto: Pánům kanovníkům deset grošů, vikářům pět grošů, zvoníkům jeden groš, na chléb pro chudé před dveřmi téhož kostela jeden groš. Zbytek peněz ať se dá na denní chléb pro pány kanovníky a vikáře. A tomu, kdo bude zpívat mši, jeden groš.

Pastillum

Léta Páně 1390, v době milostivého léta v Římě, druhého dne po sv. Vitalovi zemřel mistr Mikuláš Pastillum, kanovník kostela sv. Jiří na Pražském hradě, který daroval deset kop grošů na nákup jedné kopy věčného platu pro pány kanovníky a vikáře uvedeného kostela sv. Jiří. V jeho výroční den má pán, který právě spravuje společné majetky těchto pánů kanovníků, vyplatit pánům kanovníkům 18 grošů, jejich vikářům devět grošů, knězi zpívajícímu mši jeden groš, chudým na chléb jeden groš a zvoníkům jeden groš. Zbytek ať se nechá na chléb.

Beneš

Léta Páně 1397 v den Jedenácti tisíc panen zemřel pan Beneš, kanovník kostela sv. Apolináře v Praze, někdejší kanovník kostela sv. Jiří na Pražském hradě, který pánům kanovníkům a vikářům téhož kostela sv. Jiří na Pražském hradě dal a daroval jednu a půl kopy grošů na domě „Vejšic“ na Novém Městě pražském a jeden cestovní breviář. V jeho výroční den má pán, který právě spravuje společné majetky těchto pánů kanovníků, vyplatit pánům kanovníkům 18 grošů, jejich vikářům devět grošů, zvoníkům jeden groš, knězi zpívajícímu mši jeden groš, matronám jeden groš, a tak to má být každý rok na věčné časy.

Jan Ožídle

Léta Páně 1401 v den sv. Martina zemřel pan Jan Ožídle, kanovník kostela sv. Jiří na Pražském hradě a správce oltáře sv. Anežky a sv. Alexia v pražské katedrále, který pro pány kanovníky zmíněného kostela sv. Jiří a jejich vikáře koupil a získal dvě kopy platu ve vsi Slatina od zemana Zdeňka, a ještě za života určil, aby se s nimi naložilo takto: Zaprvé, aby se konalo aniversárium pro úlevu a spásu jeho duše nazítří po svátku sv. Jana před Latinskou branou, při němž se z uvedeného platu rozdá 18 grošů pánům kanovníkům, kteří se zúčastní zádušní mše, jejich vikářům devět grošů, na svíčky a ofěru dva groše, tomu, kdo odzpívá mši, polovinu groše, za čtené mše dva groše, matronám jeden groš, zvoníkům jeden groš a chudým jeden groš. Dále nařídil a určil, aby páni kanovníci a vikáři přítomní slavné mši o třech mariánských svátcích, totiž Navštívení, Narození a Očišťovaní blahoslavené Panny Marie, za každou z těchto slavností dostali 27 grošů, tedy páni kanovníci 18 grošů a vikáři devět grošů. Zbytek ať se vyhradí na chléb.

Shrnutí zbožných odkazů

[…] Dále v den sv. Gotharda o aniversáriu pana Kuneše pánům kanovníkům 10 grošů, vikářům 5, tomu, kdo zpívá mši, 1 groš, zvoníkům 1 groš, chudým na chléb 1 groš.

Dále o aniversáriu Budka na den sv. Jiljí z domu někdejšího soudního notáře Mikuláše nedaleko kláštera Panny Marie u paty mostu pánům kanovníkům a vikářům přítomným vigiliím, mši a komendacím plné pohoštění, na ofěru 2 groše, na svíčky 2 groše, za deset čtených mší 5 grošů, zvoníkům 1 groš, matronám 2 groše, chudým na chléb 1 groš.

Dále o aniversáriu pana Vlčka pánům kanovníkům 10 a 8 grošů, vikářům 9, na zpívanou mši a ofěru 2 groše, matronám 1 groš, zvoníkům 1 groš, na malé svíčky 2 groše, chudým na chléb 1 groš, a to 15. prosince, druhého dne po svátku Felixe z Noly.

Dále o aniversáriu pana Mořice 15. července se z vinice, kterou drží Prokop, měšťan Většího Města pražského, vyplácí 2 kopy grošů, pánům kanovníkům a vikářům plné pohoštění, na zpívanou mši a ofěru 2 groše, na svíčky 2 groše, matronám 2 groše, zvoníkům 1 groš, na chléb 1 groš.

Dále o aniversáriu pana Kunratíka na den sv. Timotea, který zakoupil jednu kopu ve Slivnu na statcích zemana Zikmunda, pánům kanovníkům 10 a 8 grošů, vikářům 9, zvoníkům 1 groš.

(O aniversáriu pana Beneše v den sv. Jedenácti tisíc panen pánům kanovníkům 18 grošů, vikářům 9, zvoníkům 1 groš a 1 groš tomu, kdo zpívá mši.)

O aniversáriu pana faráře Jindřicha nazítří po Nalezení sv. Štěpána mučedníka pánům kanovníkům a vikářům 27 grošů, na ofěru a svíčky 2 groše, 1 groš tomu, kdo zpívá mši, na mše 2 groše, matronám 1 groš, zvoníkům 1 groš, na chléb 1 groš. Totéž o aniversáriu Mikuláše a Kačky, rodičů tohoto pana Jindřicha, den po sv. Mikulášovi.

O Navštívení Panny Marie za mši pánům kanovníkům a vikářům 27 grošů. V den sv. Jana Křtitele 27 grošů. Také v den sv. Petra 27 grošů. Dále v den sv. Prokopa 15 grošů za mši. Dále v den sv. Markéty 27 grošů. Také v den sv. Jakuba apoštola 27 grošů. Také Bartoloměje 27 grošů. V den sv. Kateřiny 27 grošů. Také sv. Barbory 27 grošů. Také sv. Štěpána 27 grošů. V den sv. Benedikta vyznavače 27 grošů. Také Michaela 27 grošů. O Narození sv. Marie 27 grošů. V den sv. Ludmily.

Memorial Book of the Canons of St. George

Content